We Save Them... [FINISHED]

#21

Howdy!!
Po dlouhé době jsem tu s další částí na tenhle cancer, kterej se dohrabal přes 20 kapitol!!! 
Snad se Vám to bude líbit a nezabijete mě :3 

,,Haló?"Alexa zvedla telefon, který ji začal zvonit v kapse. Zrovna byli na odpočívadle v jednom menším městečku na venkově, kde si chtěli odpočinout a promyslet si plán. Jason usrkával pití z plechovky a jantarovýma očima přejížděl zmenšeninu státu Texas a dalších blízkých amerických států. Občas si něco zamručel nebo něco zakroužkoval. ,,Nezavěšuj, prosím.." uslyšela mužský nervózní hlas. ,,Nemůžu mluvit dlouho, ale svědomí mě nutí ti to říct.. To monstrum," Alexa se napjala při slově monstrum,ale mlčela. ,,.. a ta velvyslankyně jsou v Cansasu poblíž hory Tří Tesáků.." Dívka měla na tváří šokovaný, ale zároveň šťastný výraz. Teď ví, kde jsou její rodiče, tak pro ně můžou s Jasonem zaletět. Mužský hlas na druhé straně telefonu už nebyl nervózní, ale zněl, jako kdyby muž měl co dělat, aby se nerozbrečel. ,,Je mi líto, co jsem udělal..sbohem." rozezněl se zvuk ohlašující ukončení hovoru. Alexa si strčila telefon zpátky do kapsy a rychle přiskočila k Jasonovi a sedla si vedle něj. ,,Jasone? Proč máš zakroužkovanou zrovna horu Tří Tesáků v Cansasu?" zdálo se jí to jako až moc velká náhoda. Jason jenom pokrčil rameny. ,,Bylo tam nahlášeno zmizení spousta lidí i monster, která tam žila. Přišlo mi dobré si ji označit. Kdo ti volal?" zeptal se, ale nevzhlédl od mapy. ,,O tom s tebou chci vlastně mluvit," ,,Mhmm..?" Alexa si odfrkla a otočila Jasonovu hlavu tak aby se ji mohl podívat do očí. ,,Mohl bys na chvíli odlepit oči od tý mapy a poslouchat, co říkám?" řekla s mírným úsměvem. Když se jejich oči střetly, Alexa se v těch jeho na chvíli ztratila. Jason se provinile usmál a na tvářích se jí objevil menší ruměnec. Ugh.. proč mi tohle dělá...? Má vůbec ponětí, že má ten nejhezčí úsměv na světě? Pomyslelasi omámeně. Jason si povzdechl a zastrčil černovlasé dívce neposlušný pramen za ucho. Chtěl se začít přibližovat k jejím rtům, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Nemůžu to udělat... ozval se mu v hlavě smutný hlas. Musím ji dát prostor... ,,Eh... o čem jsme to mluvili?" Alex mrkla a na obličeji se ji objevil zmatený výraz. ,,Noo, myslím, že si mi chtěla říct, kdo ti volal, že?" ,,A jo vlastně..." Najednou se ji ústa roztáhla do širokého úsměvu, odhalující bílé a rovné zuby. ,,Máme stopu!" vykřikla nadšeně. Jason zvedl jedno obočí a nechápavě se na ní podíval. ,,Prrr.. počkej...Kdo ti teda volal?" zeptal se ještě jednou. ,,Nevím, kdo to byl, ale řekl mi přesně: ,,To monstrum a ta velvyslankyně jsou v Cansasu poblíž hory Tří Tesáků.."," zopakovala větu, kterou ji volající řekl. ,,Z nějakého důvodu zněl nervózně a jakoby se něčeho bál," dodala. ,,A ty mu věříš?" snažil se ujistit Jason, kterému to přišlo celé docela divné a až moc podežrelé. Alex přikývla. ,,Ano, věřím.." odpověděla potichu, i když si tím nebyla stoprocentně jistá. Chvíli mlčeli a Jason potom zvedl jeden koutek jako snahu k úsměvu. ,,Když mu věříš ty, tak i já.."

Je to pár dní, co Frisk chtěla ukončit svůj život. Byla odvezena na ošetřovnu, kde byla pod přísnou ostrahou, aby se něco takového nestalo znovu. Sans o ní nic nevěděl a měl pocit, jako by mu vzali půlku jeho již popraskané duše. Cítil se strašně sám, ale nebylo to nic v porovnáním s pocitem viny, který vůči tomu incidentu měl. Kdyby si dal pozor na Margaret, mohl Frisk před ní ochránit. Kdyby řekl všechno, co si o ní myslel, nemusela by je unést a Frisk by nechtěla spáchat sebevraždu.. Netrvalo dlouho a šel na další pokus. Zmátlo ho, že nebyl připoután k žádné židli ani přístroji. Stál uprostřed světlé místnosti, kde nebylo zhola nic. Jenom čtyři stěny, podlaha, strop a zmatený kostlivec. Sans měl divný pocit, že to bude hodně bolet. Měl pravdu, ale ne tak docela. Světla najednou zhasla a Sanse pohltila temnota. Kolem něj bylo strašidelné ticho, ale potom za sebou uslyšel kroky. Žárovky začaly vrhat šedivé světlo. Sans vytřeštil oči na dvě osoby, které se tam objevily. ,,T-Tati..?" vydechl zaraženě. Jeho otec tam klečel s bezvládným tělem jeho matky v náručí a po tvářích mu stékaly slzy. ,,N-ne.. ne.." rozeběhl se a natáhl ruku, aby se dostal ke svému otci co nejdříve, ale jakmile se přiblížil, jeho rodiče zmizeli jako mlha.
Za ním se objevila další, tentokrát horší scéna. Nejdříve to vypadalo poklidně a mírumilovně. Frisk si hrála s malou Alex a Thomasem. Všichni tři vypadali tak šťastně. Frisk se potom na něj otočila, vstala a otevřela náruč. Sansovi po tvářích tekly slzy a instinktivně zvedl ruku, aby si ji přitáhl k sobě. V momentě, kdy to udělal, Frisčiným tělem projela ostrá kost. Z pusy ji začal téct pramínek krve, ale na tváři měla stále ten svůj klidný úsměv. V zoufalství, které v něm kolovalo se rozmáchl rukou a zakřičel nějakou kletbu. S očima plnýma slz se otočil, aby se ujistil, že jeho děti jsou v pořádku, ale jenom mu na ně spočinul pohled, podlomila se mu kolena. ,,Už dost... prosím.." Zakryl si rukama obličej, aby se nemusel dívat na své děti, které byly probodané jeho útoky. Oba leželi v kaluži krve a byli mrtví. Začal tam štkát a slzy mu stékaly po zaprášené tváři. ,,S-SAnsi..?" rychle se otočil a slzy mu odkáply z tváře. ,,P-Paps..?" uviděl svého bratra, klečícího na kolenou s rukou položenou na hrudi. Skrz prsty mu odkapávala rudě červená krev a z očí mu také tekly slzy. Chtěl se k němu rozeběhnout, ale narazil do nějaké neviditelné stěny. ,,Sansi... bolí to..." Sans se svezl po neviditelné stěně na kolena a ruce se mu zatnuly v pěsti. ,,Bude to v pořádku, Paps.." vzlykal. ,,P-Proč si m-mi nepomohl..? V-volal jsem t-tě.." Sansovi zčernaly oči a začal štkát ještě více. Když zvedl zrak, šokovaně zíral na chlapa, který se přibližoval k Papovi ze zadu. V ruce svíral dlouhý nůž. ,,Papy! Pozor!!" vykřikl Sans, ale bylo příliš pozdě. Dlouhá čepel projela Papyrusovi skrz hrudní koš a ze špičky odkapávala čerstvá krev. Kapky po sobě zanechávaly malou loužičku, která se stále zvětšovala. Ne..N-Ne!!! Ty hajzle zasranej!!