Mocná duše

Kapitola 1.

Lao dlouze zívl, opřel se a potěšeně si zamlaskal. Vlasy mu čechral mírný letní vánek z blízkého okna, všude okolo bylo příjemné ticho, rušené jen nepatrnými zvuky, které zpod své deky polospánku už ani neslyšel. Spokojeně sevřel víčka pevněji a s úsměvem na tváři nechal spánek, aby ho celého pomalu obejmul. Tudíž si nevšiml, co se k němu blíží...

"No to si snad děláš srandu!!!" 
Všechny ty nepatrné zvuky jako by náhle přerušil hrom hned u jeho ucha. Hrom v podobě zuřivého hlasu učitelky, která se teď nad ním skláněla a s výhružně napřaženou rukou čekala na jeho reakci. 

Jedenáctiletému chlapci to bylo celkem jedno...už jen proto, že ji přes zavřené oči neviděl, takže vyrovnávat se s jejím vztekem bylo o dost jednoduší. Navíc mu podle školního řádu nemohla nic udělat. Její šílený řev ale přeci jen zaznamenal, především díky tomu, že se ozval právě v okamžik, kdy se mu začínal zdát sen o létajícím jídle. 

Pozvedl hlavu a svýma ne moc velkýma očima se na ni zadíval. Zatímco její pohled byl plný mrazivé zuřivosti, ten jeho vyzařoval klid, ospalost a absolutní kontrolu nad situací.
"Co?" zívl a uvědomil si, že má před sebou sešit matematiky. To vysvětlovalo, proč měl pocit, že tuhle ženskou už někdy, cca před pár minutami, viděl. 
"Můžeš mi laskavě zopakovat..." Její hlas se třásl vztekem a Lao by přísahal, že jí cuklo i spodní víčko u pravého oka. "...co jsem právě řekla?"
"Uuuuhhh...že porovnávání zlomků budeme potřebovat i na střední škole?" vybavila se mu poslední věta, co od ní před usnutím slyšel. 
"To jsem řekla před deseti minutami!" Hlas jí přeskočil do nevídaných výšek. 
Několik lidí ze zadních lavic na to reagovalo smíchem, zatímco ti v přední jen nevěřícně kroutili hlavami. Ti uprostřed, mezi kterými byl i Lao, jen čekali, co se bude dít dál. 
"No...a co teď?" zmohl se ospalec po chvilce trapného ticha na nechápavou otázku a potlačil další zívnutí. Vážně nevěděl, co přijde teď. Jestli ho pošle k tabuli, stačí vypočítat pár jejích příkladů, ale jestli mu dá poznámku nebo pětku za práci v hodině...to bude horší. 
"Co teď?! To je to jediný, na co se zmůžeš?!"
Paní Dvorcová znovu zvedla ruku, ale namísto pohlavku ji zase stáhla a nasupeně kopla do nohy jeho židle. 

"Jééé!" 
Její žák si až teď uvědomil, proč ji jeho spánek rozzuřil víc, než obvykle. Nejen, že usnul při jedné z jejích (jistě velmi přínosných) hodin, dokonce usnul upřen opěradlem své židle o lavici z ním...což podle ní znamenalo "HOUPÁNÍ". Přestože se doopravdy nehoupal, neměnilo to nic na tom, že jeho židli teď spojují se zemí jen dvě nohy, které učitelčin kopanec nemají šanci udržet. Nemusel být kdovíjak chytrý, aby pochopil, že; 
[(on na židli - dvě nohy židle) x lavice za ním] : učitelčin kopanec = gravitace funguje

Kluk zavrávoral, chytil se za svou lavici ve snaze udržet rovnováhu, ale židle pod ním sklouzla a on zůstal jen taktak viset ve vzduchu, opírající se levou nohou o zem, zatímco ta pravá se asi snažila levitovat. Cítil, jak se mu svaly lehce chvějí. Celý prostor okolo se naplnil napětím a zvědavé pohledy spolužáků jen čekaly, co se stane dál.
Přestože se tak moc snažil nesletět, znenadání ucítil, jak mu bačkora na levé noze začíná po podlaze ujíždět dopředu. Pokusil se poposkočit dozadu, ale než aby se bota vrátila na místo a on tak získal svůj ztracený balanc, raději se odsunula ještě dál a jeho klouzavá ponožka mu tak zapříčinila nezastavitelný pád přímo na zadek. 
Učitelka vypadala ještě zuřivěji, zatímco jeho třída si něco špitala a sledovala ho všemi dvaceti-čtyřmi páry očí.
'Musím něco říct,' pomyslel si. 

„Hmm...asi jsem SPADL do pěknýho problému," zazubil se ze země a odhalil tak na učitelku své velké zuby, které podle mámina vyprávění zdědil po otci. 
Třída spustila burácivý smích plný holčičího chichotání a hlubokých mutujících hlasů chlapců, následován snad ještě hlasitějším aplausem. Přestože tento vtip zas tak vtipný nebyl, jeho spolužáci věděli, jak moc to matikářku naštve a proto se rozhodli Laa povzbudit. 
"A dost!" křikla učitelka a udeřila pěstí do stolu. Obličej jí zrudl vzteky, ale ve tváři se jí přesto nějak podařilo držet si kamenný výraz. Když ale viděla, že ani její rozkaz třídu neuklidnil, odfrkla si, sebrala ospalcovu žákovskou a usedla za katedru, kde se dala do psaní poznámky. "Sedni si na židli," sykla u toho na něj. "A nedívej se na mě tak smutně."
"Když já...se cítím dost na dně," neodpustil si Lao další vtípek a na podtržení slov se na zemi pořádně uvelebil. 
"Ještě jeden vtip a volám rodičům!" zdvihla do výše prst a vrhla vražedný pohled na jeho spolužáky.  
Při tomto gestu doteď rozjařená třída ztichla. Všichni věděli, že jakmile Dvorcová zvedne prst, odskáče to buď ten jeden člověk nebo všichni. Obvykle testem, který nechtěl nikdo.  
Lao věděl, že provokovat ji není zrovna nejlepší nápad, ale pak pocítil zvláštní emoci...někde hluboko ve své duši. To očekávání od spolužáků...ten vztek sálající z učitelčiných očí...naplňovalo ho to ODHODLÁNÍM dokončit to, co začal.  
"Ale no tak..." Zívl, prohrábl si hnědé vlasy a líně se vyškrábal na židli. "...přeci nechceme přivolat nějakou tragédii..."

Před školou zastavila bílá dodávka a její zadní dveře se automaticky otevřely. 
"Pořád nemůžu uvěřit, žes to fakt řekl," ozval se ženský hlas, když ne moc vysoký chlapec nastupoval dovnitř. "Sám si říkal, že Dvorcová je nejhorší."
"A tys mi říkala, ať se v ní nevzdávám," odvětil. "Že každý může být hodný, když to zkusí, jenom musíš vědět, jak na něj. Tak jsem doufal, že bude mít smysl pro humor."
"Tvoje vtipy nesnáší...tos říkal taky už hezky dávno. Prostě si přiznej, že jsi jí chtěl jen provokovat."
"Uuummm...možná?" Lao se připoutal, a když spatřil, jak ho jeho máma pozoruje zrcátkem, nervózně se na ní zazubil. 

Normální matky by své syny za tuto lehkovážnost seřvaly nebo by jim alespoň daly těžkou domácí práci, ale ta Laova mezi ně nepatřila. Co si pamatoval, vždycky na něj byla hodná a místo hubování spíš navrhla lepší možnost nebo se pokusila celou situaci alespoň na oko odlehčit. Stejně jako on měla krátké hnědé vlasy a celkem malé hnědé oči, ale její kůže byla, na rozdíl od té jeho pobledlejší, trochu víc nažloutlá a hladká. Přestože mu o svém původu nikdy úplně neřekla, typoval, že je napůl Asiatka. 

Když dorazili domů, Lao to vzal kolem kuchyně a obýváku rovnou do svého pokoje. 
"Oběd je ve dvě!" zaslechl ještě mámino volání, těsně předtím, než se zavřel uvnitř a tam se oddal hraní King's Bounty. 

"Hezké nože tu máš," ozval se z ničeho nic šeptavý hlas. "Bylo by pěkné je použít na něco...smysluplného."
"Vyděsila jsi mě," zamumlala žena u linky ke své duši a pokračovala v krájení masa. "Už ses dlouho neozvala. Děje se něco?"
"Musí se něco dít, abych se rozhodla tě pozdravit, Frisk?" Hlas zněl tentokrát trochu pobaveně a ještě víc bezstarostně. "Musím přeci využít, že je ten komediant v tahu."
"On se vrátí."
"To chceš ty. Já ne."
"Charo..." Frisk odložila nůž a smetla nakrájené maso do pánve na olej. "O tomhle už jsme se bavily."
"Jo." Chara zněla tentokrát ještě víc nasupeně. "O tom, proč ses kvůli NĚMU vzdala svého ODHODLÁNÍ! Svého daru RESETnout a měnit čas! Ani jsi mi o tom neřekla!"
"Protože bys to neschválila..."
"Správně. A pořád neschvaluju. Vzdát se takovýho daru, ještě k tomu kvůli někomu jako je on, je prostě pitomost."
"Možná proto jsi byla tak dlouho zticha." Žlutavá ruka přidala plyn na sporáku a olej na pánvi začal bublat a lehce syčet.
"Možná proto nebyl žádný důvod si povídat."
"Zvládneme to..." Laova matka vyjmula svou duši z hrudi a zatímco se na ni dívala, nechala ji volně levitovat v dlaních. "...život jde momentálně tak, jak má jít. Stačí nám to odhodlání, které využíváme v práci, abychom ho trochu zlepšily ostatním."
"To si piš, že to zvládneme...ale já takhle až do konce existovat nehodlám. Vím, že existuje způsob, jak získat RESET zpátky. A já nám ho zpátky získám...ať už to stojí, co chce."

Hoi! Začínám psát nový příběh, snad se vám bude líbit ;) a snad se mi bude dařit kapitoly vydávat, i když teď nebudu nějakou dobu doma :| když už jsme u toho, všem vám přeju hezké prázdniny! :) 
Byyyeee!