Mocná duše

Kapitola 2.

Lao zvedl oči od hry a trochu otráveně se podíval na mobil, který se mu náhle rozezvonil na stále neustlané posteli. Nikdy neviděl pořádný důvod, proč si ji má vlastně stlát, když v ní bude beztak v ten samý den zase usínat. 
Máma mu na tento argument většinou odpověděla vtípkem, který obsahoval "pro-něj-jistě-zbytečné" využití toaletního papíru. Nebo alespoň tehdy, kdy měl přijít někdo na návštěvu a ustlání bylo (podle ní) bezpodmínečně nutné. 

Líně natáhl ruku, a když se přesvědčil, že tolik praktická telekineze z filmů nefunguje, vstal ze židle a došel k posteli, kde svou Nokii 3310 zvedl. 
"Haló?"
"Ale, ale, ale..."ozvalo se z druhé strany přísným hlasem, který se znenadání změnil na veselý. "NO JESTLIPAK TO NENÍ MŮJ DRAHÝ SYNOVEC!"
Chlapec si povzdechl, ale v duchu se zasmál. "Ahoj, strýčku Papsi."
"JAK SE VŮBEC MÁŠ, ČLOVĚČE? A CO TVOJE MÁMA? JE VÁM TAM VE MĚSTĚ LIDÍ DOBŘE?"
"Jo jo, líp snad bejt nemůže..." Laovi se vybavila hádka s učitelkou, kterou se raději rozhodl zamlčet. "Jak se máš ty?"
"PANÍ ASG...TEDA TORIEL...UŽ VYPADÁ, ŽE KRÁLI ODPUSTÍ!"
"Fakt, jo?"
"ANO! NENÍ TO ÚŽASNÉ?!"
"Jo, to je..." Přestože mu ta jména zněla povědomě, nemohla se mu z nich vybavit jediná tvář. "Co...Co zrovna děláš?"
"VAŘÍM ŠPAGETY! UNDYNE BUDE NADŠENÁ AŽ JÍ UKÁŽU SVŮJ NOVÝ STYL!"
"Undyne..?"
"JO, UNDYNE! PRÝ SES VŽDYCKY HROZNĚ NASMÁL, KDYŽ JSI JÍ SLEDOVAL PŘI VAŘENÍ LESAGNÍ! VZPOMÍNÁŠ? VLASTNĚ NE, BYL TI SOTVA ROK A PŮL, NYEHEHE!"
"Jo...haha, jasně..." pokusil se předstírat nadšení, zatímco se zoufale pokoušel vybavit, kdo to Undyne je. To jméno zní přeci tak povědomě...přeci se mu musí vybavit alespoň jediná vzpomínka.
To se však bohužel nedělo.
"JE VŠECHNO V POŘÁDKU, LAO?" ozval se strýcův skřehotavý hlas, když se chlapec na chvíli zamyslel. "PROTOŽE JÁ, VELKÝ PAPYRUS, NESTRPÍM NEVYŘEŠENÉ TRÁPENÍ MÉHO DRAHÉHO SYNOVCE!"
"Ne, všechno dobrý, strejdo." Lao se zadíval z okna a vstal z postele. "Nemám ti dát mámu? Určitě by si s tebou ráda popovídala."
"JO, URČITĚ! RÁD ZASE USLYŠÍM HLAS NAŠÍ ČL..!" Z jeho strany telefonu se ozvala rána. "OH! AHOJ, UNDYNE!" 
"Nggaaaah! Papyrusi, zbláznil ses?! Úplně si zapomněl na naše lekce vaření!" zazněl z pozadí silný ženský hlas. "Myslela jsem, že tě někdo napadl!"
"UNDYNE, PROSÍM TĚ! MYSLÍŠ, ŽE MĚ, VELKÉHO PAPYRUSE, BY NĚKDY NĚKDO DOKÁZAL SKOLIT?"
"Ummm..." Chlapec se nervózně usmál a potlačil trapný pocit v hlavě, který mu připomínal, že by měl zavěsit a přestat rušit. "...pozdravuju!" 
"OH, MALÝ ČLOVĚK VOLÁ! UNDYNE, CHCEŠ..?"
"Stejdo, strejdo...to je dobrý," zastavil ho rychle. Nechtěl se cítit ještě hůř, že si nevzpomíná na jedinou z těch tváří. "Beztak...mám dojem, že...určitě nechceš zameškat ty lekce vaření."
"JAK SI PŘEJEŠ, LAO! URČITĚ I TY MÁŠ VĚCI NA PRÁCI A JÁ, VELKÝ PAPYRUS, TO BUDU RESPEKTOVAT!" Užuž to vypadalo, že zavěsí, ale najednou dodal. "JO, PROČ JSEM TI VLASTNĚ VOLAL! MÁM TI OD NĚKOHO NĚCO VZKÁZAT!"
"Vzkázat?" Lao se znovu zadíval z okna a v hlavě si projel všechny možné lidi, co by mu tak mohli něco vzkázat. Moc jich nebylo. Ve škole sice měl hromadu známých a většina spolužáků ho brala docela dobře (hlavně, když ze sebe dělal třídního šaška), ale jeho jediným skutečným přítelem byla jeho máma. Jedině u ní si mohl být stoprocentně jistý, že ho nikdy nezradí a neublíží mu. 
"A od koho?"
Papyrův hlas se trochu zmírnil a nabral na vážnosti jako na začátku hovoru. "Před tím, než Sans odešel, stavil se tu u mě. Říkal, že přesně neví, kdy se vrátí..."
"Počkej, počkej, počkej!" Mladý člověk si musel znovu sednout na postel. "Sans? Jakože...můj táta?!"
"Ano."
"Co říkal? Co říkal?!" Doteď o svém otci měl trochu smíšené pocity. Pamatoval si z něj jenom hluboký hlas a vůni kečupu a máma mu nikdy přesně neřekla, proč a kam odešel. Někdy ho taky napadlo, jestli si prostě nenašel jinou ženu a neopustil je, a máma mu akorát nechtěla zničit pohled na něj. Vážnost ve strýcově hlasu však tuto teorii podivným způsobem vyvracela. 
"Abych byl upřímný, doufal jsem, že už bude touto dobou zpátky..." Hlas z druhé strany trochu posmutněl. "...určitě...určitě by ti to rád řekl sám...a rozhodně by ti to i vysvětlil, ale...prosil mě, abych ti to řekl já, pokud tu ještě nebude..."
"Strýčku..." Lao hledal správná slova. "...já vím, že tě to mrzí, ale...potřebuju to vědět."
"Jistě." Papyrus si dlouze povzdechl a z pozadí se znovu ozval Undynin hlas. Tentokrát se tázal, jestli je v pořádku. "Úplně...nerozumím tomu, jak to myslel...ale prý ti mám říct o věci zvané...RESET." 
"RESET?" zopakoval kluk. "Jako...jako ve hře?"
"Opravdu nevím, co tím myslel...ale pamatuju si, že říkal: 'Pokud Lao někdy bude mít RESET jako možnost, řekni mu prosím, ať ji nikdy nevolí.'"
Chlapec zůstal zticha.
"Umm...to trochu nechápu. Co se asi tak může stát, když ve hře RESETnu?" řekl po chvíli přemýšlení.
"Opravdu nevím, Lao...ale Sans to určitě myslel dobře...takže asi nemluvil o hrách."
"Jasně, ale...o čem jiným by tak mohl mluvit? O realitě asi těžko, přeci nemůže existovat někdo, kdo umí manipulovat s časem. Leda tak ve sci-fi filmech."
Papyrus mlčel.
"Strýčku?"
"Abych řekl pravdu, tvůj táta mi vždycky tajil spoustu věcí. Možná si toho nevšiml, ale já vždy věděl, že přede mnou něco skrývá. Myslím, že se mě tím snažil chránit, ale..."
"Ale..?"
"Vzpomínám si, že jsem občas míval podivné pocity...nostalgie, když jsem se ho ptal."
"Nostalgie?" nechápal Lao. 
"Spíš jako deja vú. Chápeš, pocit, že jsi už někde byl nebo že jsi už něco zažil, i když jsi to ve skutečnosti nezažil. Ale pak jsme odešli z Podzemí a tyhle pocity zmizely."
"Aha..." Z Podzemí..?
"No...snad ti to pomůže."
"Určitě, strýčku, pokusím se zjistit, o co jde."
"Hodně štěstí. Pozdravuj mámu a...stavte se zase někdy. Toriel o vás pořád mluví a i my ostatní bychom vás zase rádi viděli. Docela nám chybíte."
"Snad to půjde," zamumlal Lao, zatímco se mu vybavily přísné učitelky ve škole, které tolik nenáviděly absence. Fakt, že už si ani nevzpomíná, jak strejda Papyrus a ostatní vlastně vypadají, raději zamlčel. 

Když se s ním rozloučil, opět se rozvalil na posteli a zahleděl do stropu. Hlavou mu vířila spousta otázek, které pokaždé doprovázela ta jedna jediná věta. 
"Pokud Lao někdy bude mít RESET jako možnost, řekni mu prosím, ať ji nikdy nevolí." 
Pokud nešlo o hru...co tím mohl táta myslet..? A navíc...proč zrovna jeho by se měl nějaký RESET týkat..?