Mocná duše

Kapitola 5.

Lao ten večer nemohl vůbec spát. Téměř celou noc se převracel, přikrýval a odkrýval, a když už se mu na pár minut povedlo usnout, během pár minut se probudil zpocený, vylekaný a zmatený. Ať už se mu ale zdálo cokoli, žádný z těch miniaturních snů si nepamatoval. Jediné, co věděl, bylo to, že ty sny rozhodně nebyly moc hezké...

Následující den nebyl ničím zvláštní. Máma ho jako každý den vzbudila těsně před odchodem do práce, po cestě do školy se k němu připojil jeho otravný spolužák Jonathan, a jeho neustálá ospalost byla podstatně silnější než obvykle. Čas ve škole tedy ubíhal daleko pomaleji, a pokud měl Lao po ránu nějaké to odhodlání, písemka z mateřského jazyka ho z něj určitě vyždímala. Přestože nebyla kdovíjak těžká, byl si jist, že z toho nic dobrého nevzejde. 

"Co je to dneska s tebou?" 
Jonathan doběhl k němu a ukousl si kus sušenky, kterou si právě koupil ve školním bufetu. Byla právě velká přestávka a Lao stál na chodbě, líně se opírajíc o zeď. Na svého spolužáka vrhl jen unavený pohled a stejně tak unavenou odpověď. 
"Mám kruhy pod očima, celý den zívám a nejspíš budu mít kuli kvůli blbý diakritice. Co myslíš?" 
"Blbě si spal?"
"Jo."
"To je divný, zrovna ty seš schopnej usnout i při matice."
Jonathan se opřel vedle něho. "Co se stalo? Něco doma?" 
Lao mlčel. Říkat mu o tom všem, co se dozvěděl teprve včera, se mu rozhodně nechtělo. 
"Jo, něco doma," zahučel nakonec a založil si ruce na hrudi.
"Wow, dobře, však se taky na nic neptám."
"Píšem dneska ještě něco?"
"Ne, nevím o ničem."
"Super."

Ze školy vyrazil hned, jak mohl, přičemž přemýšlel, jestli mu momentální nedostatek ODHODLÁNÍ může nějak ublížit, když se z něho má skládat jeho duše. Cítil se mizerně a otráveně. Nejenže mu známka teď nejspíš klesne na 4, ale také po celý den nedokázal vymyslet jedinou slovní hříčku, učitelka matematiky ho nenechala ani na minutu usnout, k obědu byla čočková kaše, a navíc při cestě k východu uklouzl po čerstvě vytřené dlažbě, jen aby se k němu později dostalo školníkovo "Kde máš přezůvky?!".  

Ten den bylo zataženo. Tramvaje cinkaly, holubi vrkali, a Lao jen doufal, že když už neměl štěstí ve škole, bude ho mít alespoň ve své posteli. Jediné, co chtěl, bylo už být doma, ležet, nic nedělat a možná koukat na televizi nebo do nějaké knihy o vesmíru či přírodě.

Mourovatého kotěte, číhajícího na holuba asi metr od něj, by si ani nevšiml, kdyby mu skoro neskočilo pod nohy. Musel se pousmát, když se tak stalo. 
"Co ty tu děláš, prcku?" Dřepl si a natáhl ke kočičímu mláděti ruku. "Takhle mi skákat pod nohy...copak nevíš, co je to osobní purr-stor?" 
Kotě mu ruku pomalu očichalo, ale namísto toho, aby se nechalo pohladit, lehce stáhlo uši a ucouvlo o pár kroků dozadu, nespouštějíc z unaveného chlapce své modré oči. 
"Jasně, nelíbím se ti...to je dobrý, taky mám upřímně radši zrzavý kočky," uchechtl se. "Kde máš mámu? Nebo jsi někomu utek' z baráku?" 
Rozhlédl se okolo, ale žádný dům poblíž neměl pootevřené okno ani dveře. Tohle kotě muselo utéct někomu, kdo bydlí o něco dál, nebo se narodilo toulavé kočce. 
"Sorry, prcku, já ti asi moc nepomůžu, nevím, kde bydlíš, a navíc nevypadáš, že by ses se mnou chtěl kdovíjak bavit, natož se nechat adoptovat..." 
Podíval se zpět, ale kotě už před ním na chodníku nebylo. 
"Prcku..?" 
Zvedl hlavu, rozhlédl se a vtom vytřeštil oči zděšením. "Prcku!" 

Kotě právě skákalo po holubovi, který odlétal z kolejí...po kterých se zrovna hnala z kopce tramvaj, přímo jeho směrem. A Lao nezaváhal ani na okamžik. 
Proběhl těsně před projíždějícím autem, odrazil se od obrubníku, ale při doskoku zakopl a upadl hrudí přesně na levou kolej. 
"Běž!" křikl na kotě, které se krčilo na té pravé. "Uteč!" 
Nečekal na reakci a dlaní malé zvířátko odstrčil pryč z cesty. 
Hned na to nad ním však zaznělo šíleně hlasité řinčení a on pomalu otočil hlavu. Tramvaj, jedoucí jejich směrem, se sice snažila brzdit, ale bylo jasné, že už je pozdě. 
'A sakra...ne..!' 

To bylo to poslední, co si stihl pomyslet, než kola obřího řvoucího stroje rozdrtila jeho hrudník na dvě poloviny. Poslední, co ještě stihl zaslechnout, byl výkřik kolemjdoucí dámy, řinčení tramvaje a křupání jeho vlastních kostí. 

Cítil pronikavou bolest, která mu kompletně zatemnila mysl a brzy ho ponořila do temnoty. Křičel, ale nic už neviděl. Později i sám sebe přestal slyšet, přestože agonie přetrvávala. A když otevřel oči, spatřil před sebou svou duši...která se nejprve rozpůlila a poté rozpadla na kousky, mizející v prázdnotě okolo něj.