V srdci draka

5. kapitola

,,Halo?"  pomalu vstanu ze židle a krátkými kroky vycházím z pokoje směrem ke kuchyni. ,,Je tam někdo?" zvolám znovu, ale nikdo se mi neozývá, místo toho se ozve další pád, tentokrát pravděpodobně hrnku. Zamrazí mě, studený pot cítím úplně všude. Dojdu do kuchyně a opatrně nahlédnu přes futra. Cože?

Žádné rozbité nádobí ani střepy. Tak začínám být už paranoidní? Otočím se s tím, že půjdu zpátky do pokoje. Najednou něco těsně za mnou zašumí. Nohy se mi přilepí k zemi a nejsem schopná se jakkoli pohnout. Bojím se otočit.  Mám tu ducha nebo co se tu sakra děje?!

Pomalu otáčím hlavu na stranu abych se očkem podívala dozadu, neuvěřitelně moc se bojím toho co uvidím. Moment..  nikdo?  V tom si všimnu mého deníku na stole. Vezmu ho a rozeběhnu se do pokoje, kde se hned podívám do šuplíku vedle postele. Není tam. Logicky. Mám ho v ruce. Ale vím zcela určitě, že jsem ho nedala do kuchyně. Buď jsem blázen a nebo se tu něco děje. 
Sednu si na postel opřená o zeď, vezmu do ruky pero a otevřu svůj deník, abych do něj něco napsala. Listuji v něm a hledám stránku, kde jsem naposledy skončila. Napíšu své momentální emoce, strach a udivení. Po zapsání těchto informací ho chci uklidit zpátky do šuplíku. Už se nic divného snad nestane. Říkám, mám neuvěřitelný strach. Hlavně o svého mladšího bratra, který stále courá někde venku Bůh ví kde. 

Teď si uvědomím, kolik je hodin? Podívám se na hodinky. Nevím jak dlouho jsem do toho deníku psala, ale vím že nestíhám. Uběhla hodina a půl, nejsem vůbec připravená a první dojem je přeci hlavní. Zvláště pokud potřebujete práci. Zaběhnu do koupelny, upravím si vlasy, vyčistím zuby a lehce zvýrazním oči linkou. Z koupelny se přemístím rychlostí blesku do pokoje a sáhnu po své oblíbené košili, kterou zkombinuji se šortkami a teniskami. Navoním se svým oblíbeným parfémem a jakmile si strčím mobil i klíče do kapsy, vypadnu z bytu. Zamknu na dva zámky pro veškerou jistotu. 

* * *

Doběhla jsem na autobusovou zastávku, kde mi pro mé štěstí hned přijel autobus a já mohla vyjet. Do 15 minut jsem tam dorazila a momentálně stojím před krámkem. Vypadá dost staře musím říct. Ale tolik barviček a věcí najednou, se tak nevidí. Stojím u starožitnictví, takže by mě to nemělo moc překvapovat. 

Rozhodnu se vstoupit. Nejedná se o nějak zvláštně vypadající místo, spíše hodně historie najednou. Útulné. Asi má babka vnučku, protože vidím dětské kresby. 

,,Přejete si?"