V srdci draka

4. kapitola

Míchaná vajíčka se slaninou se připravují na pánvi, čerstvý chléb, pro který jsou došla do krámku kousek od nás, už leží nakrájený na stole a pomazaný máslem. Chvíli opustím od plotny a zaliju svou kávu vařící vodou. ,,Tony, podej mi prosím mléko." oslovím bratra, který sedí u stolu a s kýmsi si píše na Messengeru. Nereaguje. Nechám ho a dojdu si pro mléko sama, a však dříve než stihnu zalít, musím promíchat vajíčka a hodit je na talíře, které po chvíli položím na stůl a znovu se plně věnuji své ranní dávce tekutiny.  
,,Chceš taky kávu nebo něco jiného?"  zeptám se, zase mě ignoruje a kouká do mobilu.  ,,Tony?"  
Vyčítavě se na mě podívá, vytrhla jsem mu totiž mobil z ruky a strčila si ho do kapsy.
,,Coje?"  zabručí.
,,Mluvím tady na tebe, jsi zamilovaný nebo co, že mě nevnímáš?"   beru vidličky z příborníku. Podívá se do dlaní a pak na talíř.  ,,Máme kakao?"  zeptá se. 
Ztuhnu. Kdy naposledy chtěl kakao? 
,,Máme." odpovím. Chci mu ho připravit ale zarazí mě. 
,,Já to udělám."  řekne jednoduše ,,Najez se, než ti to vystydne." Poslechnu. 
S vidličkou v ruce se prohrabuji mezi kousky vajíček, jako bych hledala nějaký poklad.  Tony položí na stůl svůj.....starý?? 
,,Tony?" udiveně se podívám do obličeje bratra. 
,,Jo, vzal jsem si ten starý hrnek, který mi dal táta." věděl na co narážím, rovnou mi odpověděl. Není hloupý, ale mám o něj čím dál tím větší starost. 
,,Děje se něco?" 
,,Ne, co by mělo?"  rychle mě odbije ,,Mimochodem," pokračuje ,,našel jsem tvůj deník, na ulici. Jestli se ho hodláš zbavit, bylo by lepší ho spálit a ne vyhazovat z okna."   položí přede mě A5 knížečku, alias můj deník, který jsem včera v noci nemohla najít.  
Vyhazovat z okna? Vždyť já jsem nic,... 

,,To je jedno, prostě, dej si pozor."  vstane bez čekání na mou odpověď, sebere si věci a vyráží do školy. Poslední co slyším je klapnutí dveří. 

* * *

Hmmm... mám nebo nemám? Dělám takové ty pohyby ústy jako Katy Perry v tom klipu, kde jí kluk nakreslil knírek. Abych to upřesnila. Rozhoduji se zda dnes do školy dorazím nebo ne. Je pravdou, že tam potřebuji být každou volnou chvíli, ale zase na druhou stranu, ..musím si také najít práci.. Tyhle poslední 3 dny jsme bez nových vydělaných korunek, a dříve nebo později nám naše úspory v prasátku dojdou. Tak jo!
Zasednu za notebook a zadám do vyhledávače - Volná pracovní místa - a teď Enter.
Dobře.. takže... roznašeč novin, servírka, nebo recepční. V případě recepční bych musela využít své znalosti jazyků a tolerovat úchylné poznámky zákazníků. To samé bohužel platí i u té servírky a na roznašeče novin jsem moc stará. Což pro ujasnění znamená, že mi lidi dížko [nebo jak se to píše] nedají ani omylem. Psychiatr. Toho bych potřebovala spíš já. Prodavačka ve starožitnictví. Nejsem zrovna znalec co se týče historie, nepamatuji si ani kdy začala a skončila první světová, ale za zkoušku to stojí. Navíc píšou že berou hned. A pokud si člověk přijde pro věc u které ví jak vypadá, nevidím v tom žádný problém. Teď jen stačí buď napsat e-mail nebo tam jít po svých. Lepší snad bude zavolat. Vytočím dané číslo zmíněné na webu a čekám....čekám...čekám... a hle! 

,,Dobrý den! Přejete si?" ozve se normální hlas v telefonu, ani pisklavý, ani hrubý. Takový, těžko popsatelný. 
,,Dobré ráno! U telefonu Safira Florianová. Volám kvůli tomu volnému místu." představila jsem se a uvedla důvod svého telefonátu. 
,,Á, jistě. Měla byste dnes čas se u nás stavit?" 
,,Ano."
,,Výborně. Budu vás dnes očekávat. Můžete přijít jak se vám to bude hodit, teď, za hodinu nebo i klidně v půl šesté večer."  Moment.. To mají otevřeno 24 hodin denně? Jestli tam budu jediná, Bůh se mnou! Nebo spíše Bůh s tímhle bytem, bratr vařit fakt neumí. 
,,Nemám vás zrovna moc daleko, takže bych tam byla za přibližně dvě hodinky?" 
,,Není problém. Budu se těšit. Pěkný den."

Než jsem stihla se rozloučit, zavěsila. Nějaká moc rychlá. No, nevadí. Nepoznala jsem podle hlasu jestli je stará nebo mladší. Ale pokud se jedná o starožitnictví, šťabajzna mladá to nebude určitě. 

Náhle uslyším zvuk rozbitého talíře linoucí se z kuchyně.