Pocity jako zavřené v kleci,
Nechám svou duši do řeky pomalu stéci.
Uvnitř křičím o pomoc,
Avšak není léku, na nemoc.
Pomalu potápím své múzy,
Do průzračného moře hrůzy.
Pomalu topím své anděly,
Jež k užitku být nechtěli.
Mé srdce trpí,
Nezná lásky dotek.
Trny trnoucí se štěpí, a skládají mi.
Pohřební náhrobek.
Mé srdce není celé,
Ale steskem ztrouchnivělé.
Můj žal, má pýcha...
Srdce netlouci a tělo nedýchá.
Pocity jako zavřené v kleci,
Krev má může do řeky, studená stéci.
Uvnitř křičel jsem o pomoc,
Věděl jsem, že skonám... Na svou nemoc...
YOU ARE READING
Obrazy vnitřního hlasu duše
PoetrySbírka vznikla k mé ročníkové práci, konkrétně jsem tvořil knihu. Knihu 19 básní s fotkou ke každé, aby popsala trochu jinak smysl a význam básně. Fotografie nejsou z osobních důvodů u každé fotografie. Přeji Vám, příjemné čtení! :)
