Můj život

*25*

Nebojte! Jsem živá! Teď jsem měla depky, ale už je to v poho a jdu psát! :)

Když jsem se vzbudila v karavanu, všichni ještě spali. Calvin spí tak sladce. Těším se do Francie. Vyšla jsem z karavanu ven a šla ke krásnému tyrkysovému jezeru. Šla jsem si sednout na kraj. Z ničeho nic jsem začala brečet. Nevím proč. Ale asi proto, že mi všichni chyběli, hlavně James, s kterým jsem si psala skoro každý den...

Brečela jsem hodně a hodně. Slyšela jsem za sebou kroky. Otočila se a spatřila povědomou tvář. Calvin. S údivem se na mě podíval a dodal: ,,co tady děláš? Je ti něco?''. ,,Já nevím, asi mi jen chybí všichni...'' řekla jsem a on mě okamžitě objal. Cítila jsem se, že konečně nejsem sama.

Někdy se ptám sama sebe...
Je tu někdo, kdo chápe mé srdce? A jde se mnou až do konce? Je tu někdo, kdo stále věří ve mně? Je tam někdo? Vezme mě do stínů duše? A rozhodně mě pak přinese domů? Je tu někdo, kdo mě opravdu potřebuje? Je tam někdo?
Ale vždy stejně dojdu k názoru, že nikdo takový v mém životě bohužel není...

Chvíli jsme si s Calvinem povídali. Ale pak se stalo něco na co nikdy nezapomenu. Něco neuvěřitelného. Calvin se na mě díval a já na něj. Pořád jsme se k sobě přibližovali. Dal mi polibek. A takový, že na něj nikdy nezapomenu. V tu chvíli bylo vše dokonalé a poprvé po dlouhé době jsem si dokázala představit budoucnost ve které můžu být šťastná.

Dneska je to opravdu krátké. Promiňte, ale v úterý bude delší Slibuju! Teď jsem nebyla dlouho aktivní a to mě moc mrzí :(. Ale teď to bude lepší!! Děkuju za podporu!!!