DARK SECRET

2.

Je neuvěřitelné, jak dokáže jedno rozhodnutí vše změnit. Od toho momentu co jsem se rozhodla, že přijímám prázdninovou výzvu tak vše letí nezvratnou rychlostí. Na vysvědčení jsem měla pouze tři dvojky, což si myslím že je na střední dobré. Včerejší den jsem trávila balením dvou obrovských kufrů a dnes, je 4:20 a vyrážím z mého rozkošného domova na letiště. Slunce už pomalu vychází ale i tak v ulicích panuje naprostý klid. Ani ptáci téměř nezpívají.

Pro změnu řídí taťka a já jsem na místě vzadu, jelikož máma zabrala místo spolujezdce. Letadlo mi odlétá v 6:00. Upřímně, netuším co cítím. Asi adrenalin, protože mi srdce buší o sto šest. I když nevykonávám žádnou náročnou činnost, tak cítím rychlý pohyb krve v mých žilách. A taky jsem vystresovaná. Nevím vůbec co bude až tam přijedu. Nejspíš mě tam bude teta čekat, ale co pak?

Netrvá to dlouho a už sedíme na letišti. Nervózně podupávám nohou z pravé na levou a naopak. Taneční hodiny mi budou chybět. Je to pro mě dost uvolňující činnost. Ale nevadí, tančit si snad můžu i v pokoji se sluchátky v uších ne? Dále se věnuji chytání rytmu v pravém a levém kotníku na střídačku, ale vyrušuje mě pohled na dívku jdoucí přímo ke mně.

,,Meliss!" přiškrceně vypískávám a rozbíhám se za ní. Bože ona kvůli mě vstala dřív?

,,Kim!" vykřikuje bez ohledu na dřímající lidi u stolků s kávou. I když vypadá že právě vylezla z postele, tak nevadí, je prostě tady. Své krásně blonďaté vlasy má sepnuté do drdolu a přes sebe má přehozenou šedou mikinu, kterou mám mimochodem taky, ale již sbalenou v kufru. Koupily jsme si ji schválně stejnou na důkaz našeho přátelství.

,,Jak je možné že si tu?" vychrluji na ni první otázku a objímám ji.

,,Tak jak je možné že Slunce svítí" usmála se od ucha k uchu, ale poté co si všimla že tuhle větu moc nechápu tak se odmlčela a doplnila ,, nemám tušení, prostě jsem tě chtěla ještě vidět!"

,,Budeš mi chybět" zoufale jsem se usmála.

,,To ty mně taky" zahihňala se a usmála se.

,,Snad to tu beze mě zvládneš" šibalsky jsem se usmála.

,,No já to zvládnu, o sebe strach nemám. Mám strach o tebe" doplnila tiše. Na očích jí byla vidět starost.

,,Neboj, to nějak zvládnu" sebejistě jsem se poplácala po hrudi, ale to již přišli i rodiče a oznámili že už je čas k nástupu. Naposledy jsem Meliss objala a vydala se směrem k mému dopravnímu prostředku.

Potom bylo na řadě dlouhé srdce ryvné loučení s rodiči, které rvalo srdce jen jim. Nějak mi to s nimi poslední dobou neklape. Asi od té doby co odešel Clay na výšku. Od té doby co s námi můj o tři roky starší bratr nebydlí, je tam nějak dusno. Clay dával vždy radost už jen tím že existoval, snažil se mít kolem sebe pozitivní náladu, ale od doby co jsem já to nejstarší dítě a zbyl mi už jen mladší, věčně podrážděný Simon, je všechno v hajzlu.

Je krásné dívat se z okna na vycházející slunce nad krásnými bílými mraky. Horší je ta představa, že když to letadlo spadne je pod námi jen moře, moře a nečekaně moře.

Cesta má trvat docela dlouho, takže v Americe budu až odpoledne. Jelikož mě začala přemáhat únava tak jsem usnula. Probudila jsem se prudkým škubnutím. Můj pohled směřoval ihned ven z okna. No páni, tak tohle je krása. Jestli už jsme tady, tak nikdy nechci odjet. Celé písečné pobřeží je olemováno krajkami z průzračně modrého moře. Více v centru obrovského města se tyčí vysoké budovy s pohybujícími se billboardy.

,,No páni" tiše jsem vydechla a dále pozorovala vše, co jen bylo možno zachytit pouhým okem. Dlouho mi však výhled nebyl dopřán, jelikož jsme už přistávali. Jediné co si z přistávání odnáším za ponaučení, tak je to to, že nemám ráda přistávání.

Po chvíli jsem se konečně ocitla na obrovském proskleném letišti. Nevím jestli jsem byla úplně ráda, ale furt jsem se cítila lépe mezi stovkou pospíchajících lidí, než v plechové obludě. Jako první jsem zaregistrovala místo, kde se vydávají zavazadla. Tak zavazadla tedy mám, kde teda si této. Zamyšlené jsem se pousmála a rozhlížela jsem se.

,,Hlavně v klidu" zašeptala jsem sama sobě. Po chvíli nesystematického pobíhání po hlavní hale jsem si všimla muže ve středním věku ve veselé košili s motivem palm, který držel cedulku se jménem- KIM CLARKSON.

To je moje jméno! Ale ten pán není moje teta. No aspoň jeden záchytný bod. Rychlým krokem jsem se k němu vydala dřív, než se mi stihl ztratit z dohledu.

,,Dobrý den, já jsem Kim Clarkson" pozdravila jsem toho muže a mile se usmála. Prvně si mě nedůvěřivě prohlédl ale potom se taky usmál a bez jakýchkoli dotazů mi vzal jeden z mých kufrů a vydal se ven z haly. Rychlým krokem jsem ho následovala na parkoviště.

No, to je tedy milé přivítání. Zastavil u černého Jeepu do kterého mi naložil kufry. Zatím jediný milý prvek z jeho strany bylo to, že mi otevřel dveře při nástupu do auta. Pouze jsem mu tiše poděkovala. Ráda bych s ním načala nějakou konverzaci, ale až moc jsem se styděla. Nejspíš to vycítil, a tak tedy ticho prolomil on.

,,Tak, vítej v San Franciscu" otevřel úsměv dokořán a i přes černé sluneční brýle na jeho nose jsem ucítila jeho pohled, který na mě na chvíli spadl. Chvíli jsem přemýšlela co odpovědět.

,,Je to tu nádherné" přitakala jsem muži s nadšeným úsměvem ,,jen je tu trochu větší teplo než jsem čekala" zasmála jsem se a pohlédla na své oblečení oproti oblečení toho muže. On má volnou modrou košili a pláťené šortky s žabkami. Já umírám vedrem v černých džínách a tričku. Je tu minimálně 40 stupňů.

,,No jo, odkud že to vlastně si? Z Londýna?" zasmál se muž a dál se věnoval řízení. Bez přemýšlení jsem odpověděla ano, protože mé myšlenky se zabývaly něčím jiným. Kde je teta? Za chvíli muž opět promluvil.

,,Odpusť, teď se cítím trapně, ani jsem se nepředstavil. Jmenuji se Brad a jsem kamarád Evelyn, tvojí tety. Ona by tě nestihla včas vyzvednout , protože měla ještě práci, ale už tě doma čeká" dokončil s úsměvem a dál se věnoval řízení. Sem tam si dokonce i pobrukoval melodii nějakých známých písniček.

Vypadá, že je veselý a pohodový muž. Asi nebudu soudit lidi podle prvního dojmu, protože to vypadal jako bručoun. Jeho rozcuchané hnědé vlasy se pohybují nepravidelně ve směru větru u otevřeného okýnka a na opálenou kůži mu padají sluneční paprsky. Já jsem doma považovaná za hodně opáleného člověka, ale proti Bradovi jsem bílá jako zeď.

Po docela dlouhé cestě zastavuje a parkuje u vysoké budovy. No neříkejte že tady teta bydlí.

,,Vysedáme slečinko" usmívá se a jde mi vytáhnout zavazadla. Tak trošku omámeně vysedám ven, beru si jeden ze svých kufrů a proskleným výtahem vyjíždíme do osmnáctého patra. Zde vysedáme a Brad odemyká dveře. On má klíče?

,,Ahoj zlato, jsme doma!" volá na byt, který se zdá být prázdný, ale očividně není protože po chvíli vychází z jednoho z pokojů vysoká, krásně opálená žena se světlými vlasy.

,,Drahoušku!" vykřikla a utíkala ke mně a během sekundy už mě mačkala v objetí ,, ty si krásná a tolik si vyrostla!" pronesla když se ode mě odtrhla.

,,Ty ses této taky hodně změnila, samozřejmě k lepšímu" usmála jsem se. Následovala rychlá prohlídka krásným bytem a taky jsem si povšimla že Brad asi nebude jen kamarád.

Ta hlavní informace mě však šokovala. Nebudu bydlet u tety ale už zítra ráno odjíždím k rodině, kde budu bydlet celou dobu.

,,To dáš, to dáš, to dáš,... " opakovala jsem si večer před usnutím. Dokaž aspoň sobě že to dáš.