Osudová Láska

1.

Šla jsem se v malé temné uličce, která byla obklopona po pravé straně velikým hustým křovím. Šel mi z toho mráz po zádech. Byl podzim, takže venku bylo docela chladno. Měla jsem na sobě jen obyčejné růžové tričko s krátkým rukávem a na tom koženou bundu. K tomu nové rifle koupené v c&a a boty z pepca. Těšila jsem se až si konečně lehnu do naší velké vany s vařící vodou a s pěnou, jak to mám ráda.

Mé dlouhé blonďaté vlasy mi lehce vlály ve větru, ale zároveň i některé padali do mých modrých očí. Strašně mě to rozčilovalo, tak jsem si je sepla gumičkou, kterou jsem měla vždy připravenou na pravém zápěstí pro případ nouze. Jak je vidět je to tady.
Cítila jsem se tak krásně a volně, vůbec nic mě netrapilo.

Jakmile jsem přišla domů pozdravila jsem se s mamkou a sestrou a napsala nejlepší kamarádce, že jsem dojela autobusem v pořádku a už jsem doma. Než mi přišla odpověď, vana byla plná horké vody s pěnou a já do ni spokojeně vlezla. Zavřela jsem oči a myslela na svého přítele Tondu. Po pár minutách mě přerušilo pípnuti telefonu a já s radostí, že je to konečně on vyzkočila a rychle se podívala na telefon. Hned jsem však byla zklamaná, protože mi psala Míša.
"Ok. A co už se ozval?"
"Pořád nic, už to vzdávám. Nedávám tomu naději."
"No tak uvidíš, třeba pro to bude mít nějaké rozumné vysvětlení."
"To pochybuji." Odeslala jsem zprávu a naštvaně hodila telefonem na skříňku hned vedle vany. Bylo mi z toho zle. Vždy když jsem byla sama, tak jsem na to opět musela myslet. Proto jsem byla ráda když můžu trávit čas s kamarádkami Míšou, Denisou a Kačkou. Dokonce jsem i rada chodila do školy a to už je co říct. No mělo to vlastně důvody a to rovnou dva. První byl, že mi to dávalo naději, že ho potkám na obědě a druhý, že jsem aspoň musela přinutit mozek myslet na něco jiného než na něj. Jsem člověk, který nesnáší, když neví na čem je a nemá pocit jistoty a bezpečí. A to on mi nedokázal po dvou letech chození splnit. Neříkám, že to tak ze začátku nebylo to bych lhala.
Měli jsme krásný vztah a já do něj byla zamilovaná až po uši. Seznámili jsme se vlastně už v první třídě akorát on se potom přestěhoval a už jsme se neviděli. Osud naše životy spojil, když jsem před dvěma lety běžela na zastávku autobusu a on tam stál. Nikdy nezapomenu na jeho krásný upřímný úsměv, když mě uviděl. A já si říkala, to je vážně on? Málem jsem ho nepoznala, jak se změnil. Vyrostl z něj dost pěkný kluk pomyslela jsem si tehdy. Přišla jsem k němu pozdravili jsme se a on si pak ke mě přisednul v autobuse. Nakonec se přestěhovali s maminkou zpět do stejné vesnice, kde bydleli dříve a tak jsem se takhke na zastávce potkávali hodně částo. A ačkoliv se mě líbil a vypadalo to, že ja mu taky. Tak jsem se tomu nějak pořád bránila. Do teď nevím proč. Ale nakonec si mé srdce získal. Možná tím jak hezky se ke mě choval, jak krásné zprávy mi psal a jaký zájem o mě jevil.