Jsem šéfem svého šéfa

23.

Jeho hlas zněl tak krásně. Říkal, že jsem pro něj dokonalý. Posunul mu hlavou abych se mu zadíval do těch smaragdových oči. Těch co mě hned první den pohltili. Lehce se mu třásl spodní ret. Vypadal že chce říct něco důležitého.
A taky to řekl. Zasekl jsem se. Ano. Stěžoval jsem si, že mi řekl jenom, že mě nenávidí. Ale tohle mnou projelo jako nůž. Proč nejsem šťastný?
Asi vím. Ublížil jsem tolika lidem a oni ublížili mě. Říkal jsem mu to. A i přes to tady nedokážu říct ani jedno slovo na to. Nedokážu jej obejmout s tím, že cítím to samé. Nevím. Netuším co cítím. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.
Mé srdce a duše se zlomily když mě ta jeho matka mučila a pak se všechno zařezávalo jak nože.
S ním to všechno opadlo. Ale teď to bylo ještě horší. Nedokážu to. Ublížím mu. Jednou se nedokážu uhlídat.
Natáhne ke mě ruku. Odstrčím ho. Smutně sklopím pohled. „promiň... Nejde to." zašeptám a zvednu se. Vezmu první kus oblečení a jdu si sednout ven do zimy. Nedokážu milovat. Nevím jak. Nevím co to je. Ublížili mi... Ublížil jsem tolik, že si lásku nezasloužím.

Odešel. Po tvářích mi tečou slzy a směju se. Jsem takový idiot. Jak sem si vůbec mohl myslet, že by ke mně mohl něco cítit. Jsem jen jeho hračka,které pořád ubližuje. Bylo by lepší, kdyby tehdy v tom výprasku pokračoval. Nic by se mezi námi nezměnilo. Vlastně se to i tak nezměnilo. Jen mé pocity se změnili a mně je doopravdy strašně. Ale teď už ho nemůžu nechat jít. Natočím hlavu a zadívám se na strop. Tak budu dál jeho hračka, alespoň něco pro něj budu znamenat. Alespoň něco ke mně bude cítit. Bude ke mně cítit odpor. Vstanu, na sebe obléknu jakousi košili a s pěkně bolestivým pozadím zamířím do své pracovny. Odemknu si skříňku a vytáhnu z ní láhev vína. Začnu pít přímo z lahve. Je to příjemné. Zastírá to smysly a ulevuje to od toho odporného svíravého pocitu v hrudi. Ano, ano. Zbavit se toho. Ani nevím, jak dlouho už tam tak sedím, ani kolikátý hlt to je. Vše je zastřené, ale i tak mě to bolí. Proč to pořád tak moc bolí. Malátně vstanu a kyklavou chůzí si to pochoduju po domě. Je jen dobře, že přes alkohol necítím fyzickou bolest, několikrát jsem se srazil se stěnou nebo taky shodil na zem vázu. když procházím kolem hlavních dveří vidím, že je otevřeno. Začnu klopýtat ke dveřím. Vidím ho, sedí tam a dívá se na nebe.
„Jsi, jsi odpornej parchant. Já, já ti řekl, že, že tě miluju a ty, ty mi nemůžeš ani říct, že mě máš alespoň trošičku rád! " mávám rukama a kolem rozlévám víno. Vyděšeně se na mě otočí.
„Ty, ty mi řekneš promiň a a myslíš, že to tím končí? Klidně pro tebe budu jen dál hračka, ale neopouštěj mě..." Zmateně se dívám na dva Leony.
„Bolí mě hlava, "zakňourám a chci se chytit sloupu. K mé smůle se sloup posunul a já se rozplácl na zemi.

Ani nevím jak dlouho jsem tam seděl. Díval jsem se na hvězdy a pozoroval také tichou ulici. Přemítal jsem si pořád dokola ten rozhovor. To kdy mi řekl, že mě miluje a já jsem jej... Odhodil. Ano. Sprostě jsem mu řekl, že to nedokážu, neudělám. Nejde to. Nemůžu se tam vrátit a omluvit se mu. Nepochopil by to. To, že lásku nechápu, že je mi neznámá. Že něčím co je to láska.
Slzy stále ale nepřicházeli. Měl jsem svou kamennou tvář, kterou jsem měl vždy když jsem s ním nebyl. Jen on zná tyhle všechny povahy. To jaký jsem jak vypadám při situacích. Jediný pro mě znamená něco jiného.
Přemítal jsem si všechno to bolestné co se mi kdy stalo. I když jsem se zarazil. Tak jsem nikdy nepřistoupil na proti návrh. Tak proč u něj jo. Proč mám k němu více majetnické sklony než k ostatním. Proč se mi hnusí jen představa, že by byl s kýmkoliv jiným a proč mě tak sere že nemůže mít děti i když to se mnou vůbec nesouvisí.
A taky pořád přicházeli ale odpověď se nedostavovala. Nic. Nevěděl jsem nic.
Najednou za mnou se ozve Jackob. Vyděšeně se na něj dívám a cítím z něj alkohol. No a také měl v ruce víno. Poslouchal jsem jej.
Pořád chce být se mnou. I přes to, že jsem mu neodpověděl. Ale při tom nechce abych jej opustil. Všichni říkali, že mám odejít. Že mě nenávidí. Utíkal jsem.
I před ním jsem utíkal. Ale on. On mě vždy doběhne. Pokaždé když něco zkazím a on mou vinou spadne. Tak se zvedne a doběhne mě.
Najednou ale padá. Rychle jsem jej chytil. Tedy aspoň aby si neotloukl hlavu a pak jsem si jej Přítáhl k sobě. „Jackobe..." začnu tiše a on pořád něco mele. Nesmyslného a opileckého. Přitáhnu si jej do objetí. A tisknu jej i přes jeho poznámky k sobě. „řeknu ti něco ráno. Ale musíš se z toho vyspat. Nechci to řešit když jsi opilý." oznámím mu smutně „jen. Myslím, že k tomu možná. Cítím něco víc." zašeptám a jemně jej políbím. „jdeme spát." dodám a chci jej zvednou do náruče. Jenže mi podjede noha na tom víně a já docela tvrdě spadnu na zem.