Jsem šéfem svého šéfa

10.

Sedím za klavírem. Oči mám zavřené. Prsty dopadají na klávesy, jako kapky deště na okap. Ta hudba je tak moc uklidňující. Pohlcuje mě a zabraňuje mi myslet. Nevím, jak dlouho už hraju. Dvě hodiny? Asi ano. Bojím se zítřka. Když nepřijdu do práce, přijde si pro mě. Když přijdu, bůh ví, co mi provede. Ale kdybych nepřišel, rozzlobil by se. Když se naštve. Pokojem se rozezní falešný tón. Spletl jsem se. Roztřeseně se nadechnu a vyklopím do sebe další sklenici vína. Přijdu tam. Nedovolím, aby mi zničil firmu.

Poprvé co jsem za tak dlouhou dobou vyjadřoval jinou emocí než smutek v očích zastíněn ledovým pohledem a rty nepozrazující nic, ale teď? Culil jsem se jak sluníčko. Sám jsem si to neuvědomoval. Ale dříve jsem maloval. Pořád. Všichni mě obdivovali za to co dokážu. Jsem egoista. Sám jsem ji řekl že to mám skvělé. Ale pak jak mě pořád všichni odmítali a utíkali, zrazovali mě srdce, mysleli se, že jsem bez emocí. Jen někdo kdo se na něj tváří s nezájem. Stejně jako Jackob. Tak jsem přestal kreslit. Hnusilo se mi kdo jsem. Ale i tak jsem to potřeboval. Stále to potřebuji. Je to jak droga. A já si ji už nenechám vzít.
Než jsem si to ale uvědomil. Tak mi až teď došlo, že okolo mě neskutečně moc pokreslených papíru. Od samostatného profilu Jackoba, přes všechny jeho emoce co jsem viděl. Co jsem zažil. Co jsem dělal s ním. Všechno jsem to nakreslil. Neuvědomil jsem si to. Ale bylo to nádherné. On má nádherné tělo, které chci pospinit. Všechny ty papíry jsem uspořádal a dal do deníku. Myslím, že zítra budu více kreslit.
Bylo ale už pozdě, tak jsem si dal jen malou večeři a šel spát.
Ráno jsem se vzbudil poměrně brzo. Ještě jsem si prohlížel všechny ty fotky. Ještě je využiji. Musím ho donutit. Potom třeba... Nebudu už muset.
S povzdechem jsem vstal a po nějaké té úpravě jsem šel do práce.
Na všechny jsem se usmíval tím falešným úsměvem. Tou maskou, kterou všichni milují, kterou nenávidím. Ale i tak jsem zářil víc jak obvykle. Zajímalo by mě jestli dojde nebo bude schován radši doma.
Do práce jsem schválně přišel brzo. Když tam nikdo ještě moc nebyl. Vytiskl jsem si několikrát jeho fotky. Budu jej ještě chvíli trápit. Tak aby šel ke mě.
Poté jsem si vzal složku do které jsem všechno dal. Tedy více složek na více fotek a šel do pracovny. Ještě jsem uvařil mě i jemu kafe. „pět kostek cukru a žádné mléko." uchechtnu se v kuchyňce pro sebe a poté mu to položím na stůl a sám si jdu nachystat práci.

Už několik minut sedím za volantem auta a né a né se zvednout a jít. Ruce mám obvázané. Ty ranky nebyly tak malé, jak jsem si původně myslel. Docela hodně to krvácelo, ale trochu to uklidnilo. Vylezu z auta, vejdu do budovy a zalezu do výtahu. Jdu brzo. Čím víc výtah stoupá tím, hůř se mi dýchá. Ne. Nedám na sobě nic znát. Stejně teď si nic dovolit nemůže. Jsou tu lidi a to by, to by nemohl. Asi. Ozve se cinknutí a já vyjdu z kabiny. Nádechnu se, otevřu dveře a ráznou chůzí si to rázuju ke svému stolu. Tedy ráznou. Tak ráznou, jak mi to jen mé pozadí dovolí.
„Dobré ráno." Řeknu to tím nejledovějším a nejlhostejnějším hlasem jakého jsem schopný. Posadím se za svůj stůl. Stůl o který mě ohnul. Mírně se mi roztřesou ruce, ale ovládnu se. Pozoruje mě. Dělám jako by nic. Pohled mi padne na kávu. Myslí si, že se napiju? Má mě za cvoka? Odsunu kávu, vytáhnu papíry a začnu si dělat svou práci.

Zrovna jsem si pěkně srovnal pěkně ty složky, které jsem si nachystal na nouzovou chvíli. Samozřejmě jsem je schoval do tašky a také je dal tak, aby je nikdo nemohl najít. Nemůžu si tohle dovolit. Nenechám nikoho aby se díval na mého... Šéfa. Je jenom můj a takto to zůstane. Nikomu ho nedám.
Přijde a pozdraví. „Dobrý den." řeknu klidně a celou dobu je mě ledové oči sleduji a čekají co udělá.
Všimnu si I toho jak se na chvíli mu roztřesou ruce, ale co mě ještě více zajímá a také naštvalo byli obvázané ruce.
Zvedl jsem se od svého stolu a rázným krokem šel k němu. Vzal jsem jej za zápěstí a trhnutím se si ho přitáhl k sobě, tak že si musel stoupnout a přehnout před stůl „co jsi dělal?!" procedím zuřivě mezi zuby.
Jeho síla byla zpět takže se mi vytrhl. A já si odfkl. Viděl jsem, že nechce tu kávu tak jsem si ji vzal. „když ji nechceš tak si ji vezmu." dodám a napiji se. „v devět máš první schůzku z tou advokátkou, poté poradu. Pak by měli přijít smlouvy, které se mají podepsat. A poté další schůzky s akcionáři a potencionálními sponzory." řeknu chladně a dívám se mu povýšeně do očí.