Život s upíry 3-Život Sakuri [DOKONČENO]

9.Rande

Prohlížela jsem si místa kde se mě ta věc dotýkala, měla jsem tam stejná zranění jako na tom zápěstí. Oblékla jsem si červeno černou košili a modré džíny. Nenápadně jsem se namalovala, učesala vlasy do culíku. Vyjdu z koupelny a volám Michalovi ,,Michali?" ,,Sakuro! Už čekám před vaší bránou." ,,Dobře hned tam budu." zavěsila jsem ,,To byl tvůj přítel?" zeptala se Ai, která stála mezi dveřmi ,,Je to můj kamarád. Čeká na mě před sídlem." usměji se ,,To je ten kluk před sídlem? Vypadá hezky. Tak si užijte rande." šťouchla do mě, sikla jsem potichu bolestí ,,Kdo má rande?!" přiběhl Kanato s Teddym ,,Není to rande, jen jdeme ven." řeknu s rudým obličejem ,,Já ti žádný rande nepovolil." ozval se Yuma ,,Říkám že to není rande!!" projdu kolem nich a jdu za Michaelem. Vyjdu ze sídla ,,Sakuro." doběhla jsem k němu ,,Sluší ti to." trošku jsem zrudla ,,Děkuji. Půjdeme?"

Zašky jsme na večeři. Sedli jsme si ,,Dobrý den, tady máte své lístky, za chvili přijdu a vezmu vaší objednávku." usmívala se brunetka se zelenýma očima, podala nám lístky a já si začala vybírat ,,Tak co si dáš?" zeptal se Michael, sledoval každý můj pohyb, usmíval se, což by nebylo tak divný, ale něco mi tady nesedělo ,,Asi si dám vepřovou panenku s americkými branborami. Co ty?" "Já si dám propečený steak a ktomu asi taky ty americké brambory." za nedlouho přišla brunetka a my jí řekli objednávku. Michal mi pozoroval zápěstí, ale nic by tam vidět neměl, říkala to ta věc a ani nikdo od nás si toho nevšiml. V jeho očích se zvláštně zablísklo, vyděsilo mě to jak pozoroval moje zraněné zápěstí i když nic neviděl a k tomu mě začala bolet všechny ty znamení od té věci ,,Tady je vaše objednávka." podala nám naše jídlo a pití, oba jsme si dali nějaký džus ,,Dobrou chuť." popřála nám a odešla ,,Dobrou chuť." začali jsme jíst ,,A teď po večeři bych tě chtěl vzít na své speciální místo." ,,Tak to se těším." usměju se, po večeři jsme zaplatili na půl, i když chtěl zaplatit celý účet.

Procházeli jsme se v sakurivém parku, moc lidí tu už nebylo, hlavně už byla tma ,,To je to speciální místo?" otočila jsem se na Michal ,,Ne ještě ne. Tam půjdem později." Michal šel blíž a chytnil mě za ruku, propletl si své prsty s mými, zrudla jsem narozdíl od něj, on byl ledově klidný. Začal utíkat. Mimo park, mimo město. Doběhli jsme do lesa, ale on běžel dál. Zastavil se až když jsme byli hluboko v lese ,,Tady by nás nikdy rušit neměl." usmál se ,,Michali já bych měla už jít." přirazil mě ke stromu ,,Kam by jsi chodila?" zeptal se s úsměvem, moje celé tělo začalo bolet všechny ty znamení začali bolet. Spadla jsem a z nesnesitelné zbolesti omdlela, jediný co jsem viděla byl Michal, který se ke mně skláněl, pak už jen tma.