Persee Jacksone, jste vyloučen!

3. kapitola

„Počkat, cože? On existuje i řecký Tábor Jupiter?“ vykřikla jsem překvapeně. Páni. Další tábor pro polobohy. Pro řecké polobohy. To je... neuvěřitelné.

„Ano.“ pousmála se Reyna a napila se pomerančového džusu.

„Jsi si jistá?“ ptal se nevěřícně James.

Reyna prudce položila sklenici od džusu na stůl.
„Ano Jamesi, řečtí polobohové skutečně existují.“

„Vážně?“ stále se divil.

„Jestli mi nevěříš, tak laskavě opusť tuto místnost.“

„Ale noták. Takhle jsem to nemyslel. Vždyť víš, že ti věřím... většinou. Jen mě to prostě překvapilo.“ bránil se můj bratříček.

Nahlas jsem povzdechla. Teď to teprve začne.

„Většinou? Tak to děkuju pěkně!“ vybuchla Reyna.

„A ty mi věříš?“ zamračil se James.

„Ani náhodou.“

Pomalu jsem odsunula svou židli a nenápadně se zvedla od stolu. Potřebovala jsem se protáhnout, protože jsem teď hodinu poslouchala Reynino vyprávění. A taky jsem odsud potřebovala vypadnout, jelikož poslouchat hádku Jamese a Reyny? Ne, díky nechci.

Možná si říkáte něco jako: Ale vždyť Reyna je vždy hrozně vážná! Reyna si hlídá své emoce!

Vážení, neznáte mého staršího bratra. Dokáže vytočit kohokoliv a kdykoliv. Dokonce i Reynu.
Vlastně... hlavně ji.

Pamatuji si, že několikrát to zašlo tak daleko, že zatrest museli oba čistit jednorožčí stáje, protože jejich hádkou zavinili velkou jídlovou bitvu v táborové kantýně.
Jednou se jim taky podařilo vyplašit táborového slona Haniballa tak, že rozdupal krámek místního pekaře.
A jednou dokonce... no, asi tušíte jak jsou jejich hádky příšerné! A to kdysi dávno, vážně hodně dávno, bývali nejlepší kamarádi.

„Jsi strašný! Proč se ke mě tak chováš?“

„A proč na mě ty křičíš?!“

Potichu jsme vyklouzla z místnosti. U téhle hádky vážně být nemusím.

* * *

Když jsem vyšla z Via Praetoria překvapilo mě, jaká je venku tma.

Hm, to Reynino vyprávění muselo zabrat víc než hodinu. Ale já se tomu vlastně nedivím... vždyť se toho stalo tolik! Pořád jsem z toho lehce v šoku.

Titáni.
Kronos.
Řecký tábor plný polobohů.

Muselo se toho stát ještě víc, ale o tom mi Reyna už asi nic neřekne. Ne, dokud nebude mezí ní a Jamesem kilometrová zeď, tak se k nim do konce léta nepřiblížím!

Za mými zády se ozval prapodivný zvuk. Něco mezi zívnutím megagigangické kočky a řevem splašeného Tyrannosaura. A nebo naopak.

Nicméně znělo to děsivě, a tak jsem radši přidala do kroku a snažila jsem se od Via Praetoria (nebo spíš od Jamese a Reyny) dostat co nejdál.

Za zmenšenou replikou Kolosea jsem zahnula doleva a rozeběhla jsem se mírným poklusem na chrámový pahorek.

Můj klidný běh se změnil na zběsilý úprk když jsem zaslechla, že někdo běží za mnou.

Nebuď paranoidní.

Nebuď paranoidní!

Nebuď -
Někdo mě chytl za ramena.
Uskočila jsem doprava, setřásla ze sebe protivníkovy ruce a jedním plynulým pohybem vytasila svou kouzelnickou hůlku.

Předemnou stál vysoký ramenatý kluk s asijskými rysy v obličeji.

„Ehm... klacek. Teda papír. Klacek?“ vypadlo z něj.

„Promiň, nerozuměla jsem ti. Co jsi říkal?“ opatrně jsem sklonila svou hůlku a o krok jsem couvla.

„Jo, dobrý. Totiž, promiň, trochu jsi mě vylekala když jsi mi namířila klackem mezi oči.“ vykoktal.

„Klackem?“
Bezeslova ukázal na moji hůlku.

„Jo aha! To není klacek,“ zasmála jsem se, „to je hůlka!“
Chtěla jsem dodat, že je kouzelnická, ale pak jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem už podruhé za dnešek málem mudlovi vyzradila něco o našem magickém světě.
„Je to hůlka na jídlo... já jsem totiž, hm, večeřela jsem sushi. Touhle hůlkou.“ plácala jsem co mi přišlo na jazyk.

„Sushi je Frank,“ pokýval hlavou ten kluk, „já jsem fajn.“

Pak mu došlo co řekl a zrudl.
„Teda, chtěl jsem říct, sushi je fajn a já jsem Frank. Omlouvám se, asi jsem se nakazil Dakotovštinou.“

Zasmála jsem se.
„Těší mě Franku. Já jsem Lily Potterová.“

V kouzelnickém světě by teď následovaly vlny udivených pohledů, zdvižených obočí a překvapených výrazů.
Ovšem Frank jen pokýval hlavou a pronesl velké moudro:
„Fajn jméno. Skoro stejně fajn jako sushi.“

Pak z něj vyšel dlouhý sten a prohlásil:
„Aggh, já jsem fakt nemožný. Asi bych si už měl jít dáchnout.“

Pousmála jsem se nad jeho slovní zásobou a chtěla se s ním rozloučit, ovšem byla tu ještě jedna věc, na kterou jsem potřebovala znát odpověď:
„Proč jsi za mnou vlastně běžel Franku? A proč jsi mě chytl za ramena?!“

Frank se plácl dlaní do čela:
„Jsem to fakt idiot! Tohle ti vypadlo z kapsy u Kolosea.“ podal mi sešle vyhlížející kus papíru.

Můj Pobertův plánek!
Málem bych zapomněla, že jsem ho měla v kapse. Tyjo, chudák... musela jsem ho tam nosit celé prázdniny! Snad mi to pánové Náměsíční, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák prominou.

„Jé děkuji ti mnohokrát! Ten papír je pro mě strašně důležitý. Je to, ehm... jo! Je to účtenka, víš? Za to sushi, které jsem měla na večeři. A jedla jsem ho touhle hůlkou!“ zašermovala jsem mu mým kouzelným proutkem před obličejem.

Překvapeně o krok uskočil.
„No, myslím, že spánek by bodl nám oběma. Vypadáš unaveně. Mám tě doprovodit k fóru? Nebo ke kohortám? Ale nesmíš ze mě mezitím udělat tím klacíkem ražniči. To by nebylo fajn.“

Obličej se mi stáhl do kyselého výrazu. Chudák kluk, asi jsem mu způsobila šok.

Frank si špatně vyložil můj výraz.
„Jestli nechceš, tak se mnou nemusíš chodit! Teda, nemusíš se mnou jít! Teď. Jít. Dolů. Nemusíš. Ty.“

Frustrovaně vydechl a dodal:
„Já jsem fakt úplně mimo! Nezabij mě prosím tou hůlkou... mám fóbii z dřevěných klacků.“

„Fóbii... z klacků?“

Kývl.
„To je jedno, je to dlouhý příběh. Víš co Lily? Vypadáš jako fajn člověk, ale já už bych měl radši jít, než zas vyblábolím něco šíleného.“

Fajn člověk jako fajn sushi? V duchu jsem se tomu zasmála. Frank vypadal velice mile a trochu stydlivě, ale nevím, jestli jsme začli úplně nejlíp.

Rozhodla jsem se:
„Promiň Franku, nechci tě zdržovat od tvého vysněného odpočinku, jenže jsem tady v Táboře po osmi letech a už se tu moc nevyznám, takže bych ti byla moc vděčná, kdybys mi pomohl se tady zorientovat. Obzvlášť teďka v noci.“

„V pohodě Lily, je mojí povinností pomáhat, a dělám to rád. Pojď, dovedu tě ke kohortám, tam můžeš přespat, a zítra tě seznámím s mou holkou Hazel, která tě může provést po celém Novém Římě.“ nabídl mi.

„To by bylo úžasné.“ vděčně jsem se usmála.

„Ale pod jednou podmínkou.“ dodal, „naučíš mě jíst sushi hůlkama.“

Šťastně jsem se zasmála.
„Platí.“

Spolu s mým novým kamarádem jsem se vydala zpět do temných uliček Nového Říma.