Persee Jacksone, jste vyloučen!

4. kapitola

Stalo se vám někdy, že jste se naprosto ztrapnili před někým, koho jste potkali poprvé v životě a tak jste doufali, že ten dotyčný přes noc prostě zmizí?

Jestli ano, tak určitě pochopíte moje chování na dnešní snídani.

Protože Frank Zhang nejenže nezmizel... on si to napochodoval do táborové jídelny v prétorském plášti jako by se nechumelilo.

Zrovna jsem si nabodla na vidličku avokádo, a chtěla si ho vložit do úst - jen tak mimochodem, miluju avokádový salát s kuřecím masem - když najednou slyším, jak si vedle mě někdo sedá.

Fajn, pomyslela jsem si, nějaký neznámý táborník. Třeba bude v pohodě. Třeba si tu najdu nového kamaráda nebo kamarádku.

A tak jsem se na něho s radostným očekáváním otočila, a vyprskla mu avokádo přímo do usměvavého obličeje...

Věřte mi, vážně jsem se lekla tak moc.

„Jejda, promiň Franku. Moc se omlouvám! To nebylo schválně!“ rychle jsem mu podávala papírové ubrousky, které se bohudíky nacházely poblíž mého talíře se snídaní.

„No, taky ti přeju krásné ráno Lily,“ zamračil se, ale pak se mu vydralo zpoza rtů tiché zasmání, „Vždycky mě zajímalo proč mají holky rády pleťové masky, ale teď jsem si ověřil svou teorii - “ setřel si z brady ubrouskem kousek avokáda a pokračoval, „pleťové masky jsou nechutné a všechny holky jsou čarodějnice.“

Hrklo ve mě.
Frank, ačkoliv to myslel ve vtipu, měl v mém případě pravdu... vždyť já jsem čarodějka.

„Je to tak.“ ozval se za mnou zcela nový hlas.

K našemu stolu přistoupila asi čtrnáctiletá holka se snědou pletí a krásnýma zlatýma očima. Podle oznáčků připnutých na její hrudi jsem poznala, že patří k jezdeckému oddílu a je z páté kohorty.

Asi si všimla mého zkoumavého pohledu, protože se mi hned začala představovat: „Ahoj, já jsem Hazel. Jsem dcera Pluta, boha podsvětí. A jsem centurionka, ale to jenom díky tomu, že Frank je prétor. Jinak by byl centurion on, ale díky tomu, že Percy a Jason se prétorství vzdali, no... to je jedno, je to trochu komplikované.“ nervózně se zasmála.

„Jo, všimla jsem si. Dakota už mě stihl zasvětit do naší náročné prétorské situace.“ povzdechla jsem. Pak jsem si vzpomněla na jednu Frankovu poznámku, a nemohla se nezeptat: „Hele, Franku, jak jsi to myslel s těma čarodějkama?“

Hazel sebou trhla a věnovala svému prétorovi velice nenápadný úsměv.

„Víš,“ ujala se slova, „jakožto dítě Pluta mám jisté nevšední schopnosti. Umím například ovládat všechny drahé kovy a vzácné kameny, ale taky mám dar od bohyně Hekaté.“

Ztišila hlas a naklonila se ke mně blíž šeptajíc mi do ucha: „Umím ovládat mlhu, takže jsem v podstatě čarodějka.“

Já taky, chtělo se mi přiznat.
Ovšem musela jsem mlčet.

„Moje čarodějka.“ opravil Hazel Frank a dal jí malinkatou pusu na líčko.

„Jenom tvoje.“ zašeptala Hazel. Oba dva zrudli a zamilovaně se zahleděli jeden na druhého.

V ten moment mi to došlo.

Já vím, jsem blesk, co?

„Ty jsi ta Hazel! Ta o které mi včera Frank vyprávěl! Jsi jeho holka!“
Já vím, já vím... asi nebyl nejlepší nápad to na ně zakřičet v jídelně plné lidí, ale věřte, byla jsem tak ráda, že konečně vidím nějaký normální nehádající se lidský pár, že jsem se prostě neudržela.

(Ano Jamesi, chápeš to správně - obviňuju ze svého chování tebe, protože mi už tvé hádky s Reynou fakt lezou na nervy.)

Došlo mi, že na mě hledí skoro celé obsazenstvo jídelny.
„Oh, nic se neděje. Žádná příšera. Žádný útok. Nic. Dobrou chuť všem!“ vykoktala jsem ze sebe a nahodila milý úsměv, který vypadal jako něco mezi zívnutím velblouda a výrazem žraloka, když se chystá zakousnout do své kořisti.

Římským táborníkům to naštěstí stačilo k tomu, aby se sklonili ke své snídani a mě vypustili z hlavy.

„Poslyš Lily. Vyzvednu tě po ranním nástupu, projdu s tebou zbytek Tábora, vysvětlím ti všechny nové změny a povím ti, co se stalo po válce s Titány,“ podívala se na mě Hazel, „a taky s tebou potřebuju něco hodně důležitého probrat, takže ne, že mi pak utečeš na dopolední bitvu mezi kohortami.“

„Neboj, to vážně nehrozí.“

* * *

Snažila jsem se.

Vážně jsem se snažila Hazel celou dobu vnímat, ale už po půl hodině, zrovna když jsme došly k chrámovému pahorku, upoutalo můj pohled a myšlenky nové sousoší.

Byli na něm tři polobohové.

Hazel, Frank a nějaký římský kluk, který stál mezi nimi a držel je okolo ramen jako by byli nejlepší přátelé.

To on mě zaujal.
Jeho úsměv.
Jeho úsměv plný radosti, klidu, lásky, ale i trochu toho rošťáctví a zároveň obezřetnosti a tísně, jako by se ten chlapec necítil až tak v pohodě jak předstíral.

Já ten úsměv znám.
Znám ho!
Ale odkud?

V hlavě se mi míhaly vzpomínky... Že by byl z mojí kohorty? Ne.
Potkala jsem ho vůbec někdy v Táboře Jupiter? No, jistá si nejsem.
Ale navštívit Tábor určitě musel, když tu teď stojí na mramorovém podstavci.

Už jsem se chystala se na něj zeptat Hazel, když mi došlo, že zrovna čeká, až jí na něco odpovím já.

„Ehm, promiň Hazel, trošičku jsem se zamyslela. Můžeš to prosím zopakovat?“

Trochu přehnaně si povzdechla a spustila: „Lily! Pochop to. Reyna a Frank se bojí, že se nestvůry stahují do útočiště a tam se organizovaně připravují na masivní útok! Víš jaká by to pro nás byla hrozba? Víc než několik stovek mrtvých polobohů!“

Vyschlo mi v krku.
Počkat, počkat, počkat, počkat!
Co to teď Hazel řekla?

To snad ne, to nemůže být pravda.

V duchu jsem si vynadala za to, že jsem ji přestala poslouchat v té nejdůležitější chvíli. A taky jsem se pokusila z hlavy vyhnat vidinu stovek mrtvých polobohů jen tak rozesetých po Martově poli. Marně.

„Hazel,“ zajíkla jsem se, „jak jste na to přišli? Snad ne díky nějakému proroctví?“

„Ne, to naštěstí ne. Úplně potvrzené to nemáme, ale poslední dobou se děje mnoho neobvyklých věcí. Tak například nejsou hlášeny žádné útoky nestvůr. Víš, to proto jsi na snídani způsobila ten rozruch. Vystihla jsi to totiž úplně přesně - Žádná příšera. Žádný útok. Nic.“

Vyděsilo mě to natolik, že jsem kluka ze sousoší úplně vytěsnila z hlavy.