Persee Jacksone, jste vyloučen!

6. kapitola

„Jamesi, jestli okamžitě nezastavíme u nějaké benzinky, tak se počůrám!"

Chybělo málo, a tohle mohla být má poslední slova před smrtí. Nádhera, co?

Ale abych začala od začátku... To si tak jedete stopem dodávkou, kterou řídí nějaký milý jihoamerický turista mluvící lámanou angličtinou se silným španělským přízvukem, a myslíte, že nejhorší věc co vám hrozí je prasklý močák. Když se vašemu bratrovi konečně podaří řidiči vysvětlit, že jeho mladší otravná sestra (já!) potřebuje nutně na malou, zastavíte u jediné benzinky široko daleko, co vypadá, jako by přežila poslední občanskou válku. Ale vám je to samozřejmě jedno a v duchu děkujete všem bohům, že si konečně budete moct ulevit. Vlezete dovnitř benzinky, zahnete k dámským záchodkům, skenujete pohledem kabinky, abyste zjistili, která vypadá míň děsivě a pak se se spokojeným úsměvem do jedné zamknete.

Takhle by to bylo ok.

Jenže zrovna když jsem splachovala, uslyšela jsem z druhé kabinky nářek. Zmateně jsem odemkla tu svoji a vyšla vstříc umyvadlům v kabinkovém meziprostoru.

Nářek se změnil v kvílivý jekot.

Vteřinu jsem zvažovala, že na kabinku zaklepu a zeptám se, jestli je všechno v pořádku (i když očividně nebylo), jenže její dveře se zničehonic s třísknutím rozrazily dokořán, až jsem sebou leknutím škubla, a to stvoření, co bylo uvnitř, se na mě vrhlo.

Nestihla jsem zareagovat. Nestihla jsem vytáhnout hůlku. Nestihla jsem vytasit dýku. Nestihla jsem vůbec nic.

Cítila jsem, jak mě to drží za ramena a třese se mnou. Zděšením jsem se nemohla nadechnout. Celý svět mi tmavnul před očima. Poslední, co jsem slyšela než jsem se v mdlobách svezla na podlahu, byl prazvláštní šepot:

„Chlapec... Ten chlapec je klíč."

* * *

Něco mě zašimralo na pravé tváři.

Chtěla jsem to ignorovat a dál se nechat unášet v příjemném vzduchoprázdnu bezvědomí, ale hlasitě mi to mňouklo do ucha.

Probrala jsem se.

Seděla jsem na zadní sedačce v dodávce, která mi přišla mlhavě povědomá a obličej mi brněl od toho, jak jsem jím byla připláclá na okýnko. Na klíně mi seděla kočka. Cizí kočka.

„Mňau." znělo to od ní skoro vyčítavě.

„Pšt." ozvalo se zprava.

Prudce jsem trhla hlavou, abych se podívala na toho, kdo ten zvuk vydal, ale hned jsem zmateně zalapala po dechu a chytla se za krk.

Slušně řečeno - u Jupiterových spoďárů ten krk mě potartarovsky bolel.

„Hm, promiň. Za to můžu asi já." ozvalo se opět z pravé sedačky. Pokusila jsem se znovu otočit hlavu tím směrem, tentokrát o mnoho pomaleji.

A povedlo se.

I když jsem její hlas zprvu vůbec nepoznávala, podle vzhledu se ji nedalo s nikým splést. Vedle mě seděla bradavická profesorka věštění a přes svých pět dioptrií na mě upírala oči plné zmatku a nevyřčených otázek.

„Brý den, profesorko Trelawneyová.“ hlesla jsem přiškrceně. (Doslova přiškrceně.) Kupodivu můj hlas nezněl tak překvapěně, jako spíš smířeně. Jo, málem mě uškrtila moje úča, která se kdovíproč zjevila v záchodové kabince uprostřed pouště tísice mil od školy a teď mi na klíně sedí její kočka. Klasický den polobožského kouzelníka.