Mani naa essa en lle?

Šedé jako ocel

Postava, jež seděla, a opírala se o strom, upoutala jeho pozornost. Musel to být člověk, neboť z něj nevyzařovalo elfské světlo. Jenže jeho šat byl podle elfského střihu a z elfských látek. Vlasy mu spadaly na ramena, a ačkoliv byly mastné a umytí by jim neuškodilo, byly krásné, na lidské poměry.

Neviděl mu do tváře, ale už z řeči jeho těla – jen seděl, se svěšenými rameny – jasně vyplýval žal. A Legolas měl pocit, že ten žal je téměř nezměrný. Jako by pohltil celého jeho ducha, jako by se v něm mohl utopit celý svět od základů po špičky Taniquetilu.

Na jednu stranu cítil nutkání za neznámým jít, oslovit ho, ale netušil, jak by ho měl oslovit. Nakonec se jen přikradl blíž, a obešel ho, takže mu nyní viděl do tváře. Neznámý ale nezvedl hlavu, snad ho ani neslyšel.

Muž byl mladý, mezi dvaceti a třiceti, ale v jeho tváři se zračilo něco, co se skvělo na tvářích elfů – stáří, jež se neprojevovalo vrásky. Legolas i na tu dálku viděl jeho oči – šedé jako ocel, zakalené žalem. Na tváři ostrých rysů nesoucí známky nepohody mu rostlo strniště, majíc stejně tmavou barvu, jako jeho kadeře.

Krásný, mladý muž byl krásný. Ne tak oslnivě jako elfové, ale krásný byl. Krásný? Nazval bych toho muže krásným? divil se. Ale ten muž ho zaujal – přál si vědět, kdo to je, přál si znát příčinu jeho smutku, znát jeho jméno.

Jenže netušil, jak ho oslovit, co říct. Netušil, zda ho vůbec mladík uslyší, zda jeho slova proniknou krustou žalu. Prozatím se spokojí s tím, že ho bude pozorovat. Vytáhl se do koruny stromu a pohodlně se usadil na větvi. Cítil, jak ho listí a větve obklopily, a zaplavil ho uklidňující pocit.

Však on zjistí, kdo neznámý je. Měl na to málo času – v Imladris zůstane jen pár dní. Přesto byl odhodlaný ho poznat, ať ho to bude stát cokoliv.