Mani naa essa en lle?

Pavouci

 Pavouci byli dohromady tři, děsivá, velká monstra, jež i Aragornovi nahnala husí kůži. Ne však strach, to ne. Bál se, ach ano, bál se mnoha věcí, ale než si jeho duch a tělo postačili uvědomit děsivost osminohých stvůr s černou, hrubou kůží a chlupy, jež se leskly jako černá voda, prolilo se mu žilami vzrušení z boje a potlačilo zárodky děsu a hrůzy. Aragorn se zaklením odhodil luk a toulec na stranu, aby mohl uchopit svůj jednanapůlruční meč oběma dlaněmi. Jeho reflexy, získané léty v divočině, se hlásily o slovo, a převzaly kontrolu nad situací.

 Prvního pavouka porazil rychle. Netvorův výpad byl pomalý, neuzpůsobený hraničářově rychlosti a síle, neuzpůsobený jeho připravenosti a vzdoru. Lehce se vyhnul úskokem do strany a uťal pavoukovi hlavu. Vyvedlo ho to z rovnováhy, neboť pavoukova kůže byla tužší, než předpokládal. Každopádně nebyla ničím, co by jeho elfský meč neproťal. Nepřemýšlel, jen fungoval na reflexech.

 Zbylí dva vydali jakýsi pazvuk, hlasitý, bodající do uší svou výškou, a jeden z nich zaútočil. Aragorn uskočil, nemohl čelit rozběsnělé hroudě masa, jež se na něj řítila celou svou vahou. Hned se na něj ale vrhl jeho druh. Uskočil, ale zakopl o mrtvolu monstra. Odkulil se, a čirou náhodou to učinil ve chvíli, kdy na místo, kde předtím ležel, dopadla kusadla pavouka číslo dva, jež ho mezitím obešel. Děkoval Valar, že se právě ocitl pod jeho břichem.

 Nikdy si nemyslel, že se mu někdy bude hodit umění překulit se s mečem tak, aby mohl meč použít. Teď ale bodl mečem nad sebe, a znova se překulil, doufajíc, že ne k další obludě. Dopadla na něj sprška černé krve, tentokrát ji ucítil na tváři. Nevšímal si toho, krvavé skvrny ničily jeho oblečení v jednom kuse.

 Postavil se na nohy a rozhlédl se. A ten pohled mu vyrazil dech a málem mu zastavil srdce. Elbereth.