Only Second...

*1**

V den, když jsem poprvé uviděla ten jeho nevinný úsměv jsem věděla, že je pro mě ten pravý. Hodně jsme se sblížili a měli se rádi. Byl to už rok co jsem chodila s Erikem a měla jsem se naprosto jako v pohádce. Ten pocit byl nepopsatelný. Bydleli jsme spolu. Sice mi bylo 17 a mu 20, přesto jsme byli rozhodnuti bydlet spolu a plánovat společnou budoucnost.

Chodila jsem do školy, jelikož jsem chtěla mít plné vzdělání a Erikovi to nevadilo, protože chodil do práce. A ten den se to stalo. Byl to den, kdy mi skončila škola. Jako každý den jsem přišla ze školy, ale hned ve dveřích jsem se zarazila, protože jsem viděla jeho výraz a hned jsem věděla, že je něco špatně. "Lásko? co se stalo?" podíval se na mě a odpověděl s klidem v hlase "Ahoj zlato, přišel jsem o práci" ihned jsem se zarazila, jelikož jsem věděla jak poctivě pracoval a chtěl, abychom jsme se měli dobře. Aspoň to tak vypadalo. "Jak je to možné? vždyť pro tebe byla důležitá! jak můžeš být tak v klidu?!" ptala jsem se ho se zklamáním ve tváři. "Co si o si o sobě myslíš? myslíš, že tu můžeš jen tak stát a řvát po mě?!" ihned jsem na pravé líci ucítila štiplavou bolest. Cože?! on mě uhodil?? co se to s ním děje?! "Au" sykla jsem a cítila jsem jak mi hoří tvář. "Proč si to udělal? nechtěla jsem po tobě řvát, promiň"cítila jsem jak se mi slzy hrnou do očí. "Příště si laskavě rozmysli co vypustíš z pusy!! a teď vypadni do ložnice nebudu se na tebe dívat!"

Ihned jsem vyběhla po schodech nahoru a zamkla jsem se v ložnici. Svezla jsem se po dveřích dolů a nechala slzám volný průběh. Co to do něj vjelo? Naštvala jsem ho? Čím jsem ho tak vytočila? Nebo spíše, co ho tak vytočilo?.. takového ho neznám a znát nechci. Rozhodla jsem se, že bychom si měli dát na chvíli pauzu a já se vrátím k rodičům. Začala jsem si balit potřebné věci do sportovní tašky, aby si myslel, že jedu do posilovny. Pomalu jsem otevřela dveře a rozhlédla se, jestli tu nikde není. Vyběhla jsem z pokoje a schody jsem brala po dvou. U dveří jsem ještě zkontrolovala jestli tu nikde není a pomalu vsunula klíče do zámku. Jakmile jsem pootočila klíčem ozvalo se za mými zády "kam si myslíš, že jdeš?" řekl přísným až naštvaným tonem. Nadechla jsem se k odpovědi a spustila "jdu jen na chvíli do posilovny, brzy se vrátím" přidala jsem k tomu malý falešný úsměv a už jsem se pomalu otáčela že vyrazím, když v tom ke mě přišel a hrubě uchopil moje zápěstí a zašeptal mi do ucha "myslíš si, že jsem úplně blbej?" nechápavě jsem se na něj podívám a tím si akorát zasloužím silnou facku na stejné místo jako předtím, akorát o dost silnější. Složila jsem se na zem a propukla v pláč. Kopl mě do břicha a zařval "myslíš si, že nevím, že chceš zdrhnout? že nevím, že v té tašce máš sbalené věci?" "Hm?" Jen jsem mu ústy naznačila tiché "promiň" jelikož jsem se před ty vzlyky nezmohla na jediné slovo. "Odpověz mi když s tebou mluvím!!" zvedla jsem pohled a upřeně jsem se mu dívala do těch jeho oříškových očí do kterých jsem se tak zamilovala. A teď? teď se mi hnusí při každém mém pohledu na něj. "Promiň už to nikdy neudělám" pronesla jsem s vystrašeným hlasem. Jen se šibalsky usmál sklonil se ke mě a pošeptal "to bych ti taky nedoporučoval" a věnoval mi malý polibek na čelo.

Od toho dne už probíhalo vše celkem v pořádku. Několikrát se mi omlouval a nosil mi dárky a staral se o mě jako dřív, jako o princeznu. Našel si novou práci a opět vydělával a i když mi nechtěl říct, co je to za práci, byla jsem ráda, že je zase spokojený. Ale pak se to stalo....