Only Second...

*5**

*"Chci ti říct tajemství"*

Otočil si mě tak, abych se mu koukala do očí. "Chceš ho vědět?" zeptal se. Vystrašená jsem se na něho podívala a přikývla. "Nic neslyším!" už trochu zařval. "Jo chci ho slyšet" řekla jsem poměrně rozklepaným hlasem. "Nikdy mi neutečeš. Sleduji každý krok, který uděláš ať už jsi kdekoliv. Vím s kým mluvíš a o čem mluvíš. Vím co děláš. Vím všechno" ještě chtěl něco říct, ale než to stihl, vší silou jsem ho kopla do rozkroku. Ležel na zemi a svíjel se v bolestech. Kopla jsem ho asi ještě 3x do břicha a jednou do hlavy. Myslím, že jsem mu zlomila nos, ale nějak mě to nemrzí. Potom jsem využila šance a utíkala pryč. ještě jsem slyšela pár nadávek, ale zaskočila mě poslední "Hlídej si tetu Marii" u téhle poznámky se mi nahrnuly slzy do očí. Jak o ní sakra ví? Běžela jsem co mi nohy stačili, až jsem doběhla k domu, kde jsem pečlivě zamkla a šla zkontrolovat tetu jestli je v pořádku. 
"Ahoj zlatíčko, kde jsi byla tak dlouho?" snažím se uklidnit a nemyslet na to, co se stalo před chvílí. "Ahoj teto, po práci jsem si zašla na nákupy a trochu to tu prozkoumat" "dobře, ale příště mi alespoň napiš" usmála se na mě a já jí úsměv ihned opětovala. Chtěla jsem jít do pokoje, ale teta mi řekla, že mám večeři v troubě a tak jsem si šla pro jídlo a vzala si ho nahoru. Zapnula jsem si notebook a pořád se mi přehrával dnešek a hlavně jeho poslední věta. Chce ji snad ublížit? chce ji zabít?' myšlenky jsem vyhnala z hlavy a pustila si film. Bylo už něco po desáté hodině tak jsem se rozhodla, že si dám vanu. Potom už jsem jen zalehla do postele a po chvíli usnula, protože dnešní den byl pro mě vyčerpávající.

Ráno mě vzbudila ohromná vůně z kuchyně. Vzala jsem si župan a šla dolů, kde mě přivítala teta. "Ahoj zlatíčko, když máš dnes to volno tak jsem ti udělala snídani" usmívala se na mě a já se zmohla pouze na nucený úsměv "děkuji teto". Den probíhal v klidu. U domovních dveří se rozezněl zvonek. "Jdu tam" křikla jsem na tetu. Za dveřmi stála stejně vysoká bruneta "Ahoj, jsme nový sousedé, přišla jsem vás pozdravit". Usmála se. "Teto pojď jsem, máme nové sousedy". Hned byla u mě "ahoj jsem Marie a tohle je moje neteř Britnei" "dobrý den, jsem Kate" "moc mě těší" dodala  s nataženou rukou, kterou jsem ihned přijala "mě taky". Domluvili jsme se, že ji to tu odpoledne ukážu a půjdeme na kafe.

Jsou 3 hodiny a s Kate vyrážíme do centra města. Rychle nám ten čas utíká a než se nadějeme je večer. Bohužel jsem si neuvědomila, že zpátky musíme přes park. Jak můžu být tak blbá?! před den je tam rušno, ale večer je tam úplně prázdno.. ani se nedivím. Celou cestu jsem měla divný pocit jakoby za námi někdo šel a rozhodně nebyl sám. "Proč se pořád otáčíš? děje se něco Brit?". Kruci, všimla si, že není něco v pořádku. "Ne nic se neděje" usmála jsem se "dobře" odpověděla mi nejistě a dál jsme pokračovali v cestě. Z dálky jsem viděla 2 siluety jak se k nám přibližují. Jsem jen paranoidní, uchechtla jsem se sama pro sebe. "Brit? mám pocit jakoby nás někdo sledoval" prolomí ticho Kate. "Nezdá se ti, že tam někdo stojí?" a naznačila prstem na ty siluety. "Také mám divný pocit, ale myslela jsem, že se mi to jen zdá". Obě jsme byli vyděšené. "Víš co, raději odtud zmizíme. Poběžíme na druhou stranu a vezmeme si taxi". Kate přikývla a obě jsme se rozběhli zpátky k centru města. Byli jsme už skoro z parku, ale před námi se objevili další 2 siluety. Byli to muži. Chtěli jsme běžet dál, ale postavili se nám do cesty a mi do nich narazili. Obě jsme v tu chvíli dopadly na zem a ihned se přiblížili k sobě. "Co chcete?!" vyprskla jedovatě Kate. "Buď zticha!" přikázal jí jeden z mužů a kopl jí do břicha. Začala kňučet a brečet bolestí. Chtěla jsem začít řvát, ale to už přišli ti další, které jsme viděli v parku a držel mi pusu. "Být tebou bych to nedělal" myslela jsem, že je to on, ale nebyl to jeho hlas až vyslovil to prokleté slovo "maličká'" zděsila jsem se, začala jsem sebou házet a kopat. Koukla jsem se na Kate lítostným pohledem se slzami v očích. "Vypadá to, že tvoje kamarádka bude muset jít s námi" řekl jedovatě. Oddělal ruku, abych mohla mluvit. "Ne prosím ne, ji nechte na pokoji, ona nic neřekne, slibuji vám, jen ji pusťte". Všichni se začali smát a popadat se za břicha. "Víš jak rádi bychom to udělali, ale nemůžeme riskovat, že se o tom někdo dozví" řekl skoro neslyšně a dal mi pusu do vlasů. "Svažte je!!" nařídil Erik. Obě jsme se vzpírali co to šlo, ale neúspěšně.. vzdali jsme to. Hodili nás do kufru auta a ujížděli pryč. Po hodině jsme obě usnuly vyčerpáním...