Only Second...

*3**

*Klidným hlasem pronesl...*

"Zvládla si to zlatíčko, jsem na tebe hrdý" a věnoval mi lehký polibek na mé studené čelo. Odešel. Nevím kam, ale odešel. Ležela jsem tam jako mrtvola. Svaly mi za chvíli povolili a začala se projevovat ta hrozná nepopsatelná bolest. Podle tmy jsem poznala,  že už je noc. Když jsem se odhodlala vstát, nešlo to. Co bych taky čekala, když jsem celá dořezaná, spálená a bůh ví co ještě. Slyšela jsem zvuk zámku a hned jsem se začala klepat strachy co se mnou bude. Přišel ke mě a opatrně mě vzal do náruče. Trochu pozdě na opatrnost, řekla jsem si. "Splnil jsem práci a teď můžeme jen doufat, že se brzy uzdravíš a můžeme si splnit naše sny" Nic jsem nedělala. Nehýbala jsem se, nemluvila jsem, nechtěla jsem dýchat, nechtěla jsem nic.

Je to už týden co se "uzdravuji". Mohu už chodit, jíst, pít, mluvit, smát se, ale nic z toho se mi nechce. Nemluvím s ním ani se nesměji, jen ležím na posteli jako troska a čekám na "zázrak"? Každý den mi nosí jídlo a pití, mluví se mnou, ale marně. Nutí mi jídlo a pití, ale marně. Nevím co je za den, nevím kolik je hodin, nevím nic, nemám přehled o světě. Vlastně ani nevím jestli spím nebo jsem vzhůru. Poznám, kdy je ráno, odpoledne a večer, protože vždy v tyhle doby mi sem nosí jídlo a pití a mluví na mě. 

Je ráno. "No tak Brit, musíš něco sníst a vypít. Jsi celá slabá a ležíš tu jako mrtvola už necelé 2 týdny. Udělej mi radost a věnuj mi svůj malý úsměv. Opravdu si myslí, že se teď na něho budu smát po tom všem? hahaha vtipné... Je opravdu hezké jak se trápí a bojí se, že o mě přijde, i když ho nechápu když tohle všechno udělal jen pro peníze. Chci utéct, chci někam daleko od něho a nechci ho už nikdy vidět. Od té události je pořád doma, nikam nechodí, jídlo si nechává dovést a s nikým nekomunikuje. Musím se překonat a promluvit na něj, aby zašel nakoupit do obchodu a já uvařím večeři a uděláme si hezký večer, protože už jsem dost silná na to abych vstala. Za pokud to stojí. "Eriku??'" v momentě je u mě a udiveně se na mě dívá. "Ty mluvíš??" "už to tak bude" V mysli se u směji jaký je to debil, že mi opravdu věří. povím mu moje přání a on bez jakéhokoliv přemýšlení souhlasí a vyráží. Jen se usměji a čekám, než uslyším klapnout vchodové dveře. Čekám ještě 10 minut, kdyby si něco náhodou zapomněl a poté rychle vystřelím z postele a přes všechny bolesti si balím nejnutnější věci do kufru. Na lednici napíšu krátké "SBOHEM". Zavírám za sebou vchodové dveře a nastupuji do svého auta a odjíždím. Míjím známé ulice, až vyjedu z města. Město, kde bydlí moji rodiče je od našeho vzdálené tak hodinu cesty. Pouštím si písničky a přiblble se usmívám a rychle ujíždím pryč. Po hodině a půl dorazím k domu rodičů a modlím se, aby byli doma. Klíče sice mám, ale nechci tam být sama. Vytahuji z kufru zavazadlo a přesouvám se k domu. Pořádně se nadechnu a zazvoním.

S rodiči už piji 2 kafe a vyjedla jsem jim asi celou lednici. Rozmýšlela jsem se jestli jim povědět co se mi stalo s Erikem a po dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodla, že bude nejlepší jim o tom neříct. Vím, že dělám chybu, ale bojím se, že mě najde a tentokrát to bude bolet víc, než předtím a dokonce mě i zabije. Povídali jsme si o všem možném a můj úraz jsem vysvětlila v podobě toho, že jsem spadla z kola... nic jiného mě napadnout nemohlo.. tleskám si, ale kupodivu tomu uvěřili a dál se nevyptávali. Samozdřejmě jsem jim neukazovala řezné rány a popáleniny. 

Den utekl rychle a blížila se jedenáctá hodina a já se rozhodla, že si skočím do sprchy. Stála jsem pod ní asi 10 minut a cinkl mi mobil. Ignorovala jsem to a pokračovala ve sprchování. Zhruba po 45 minutách jsem vylezla, usušila jsem se odlíčila a šla jsem si lehnout. Chtěla jsem zkontrolovat zprávu, která mi přišla, ale hned po přečte ní zprávy jsem věděla, že to nebyl nejlepší nápad. Stálo tam "JSI MRTVÁ! NAJDU SI TĚ, BUDEŠ TOHO LITOVAT!" propukla jsem v pláč a ani si nepamatuji, že jsem usnula. 

Probudil mě až křik mamky a nadávání táty dole. Zděsila jsem se a hned jsem vyběhla dolů zjistit co se tam děje. Viděla jsem mamku a taťku svázané k židli "mami, tati co se stalo?" než jsem se stihla rozběhnout abych je rozvázala už se kolem mě obmotaly 2 silné paže a zacpaly pusu. Podle té vůně jsem poznala, že je to Erik a věděla jsem, že to nedopadne dobře. Kolem mamky a taťky se motaly 2 velcí chlapy v podobě goril. "Já tě varoval" začal mi šeptat u ucha. "Dám ti 2 možnosti zlato" šeptal "buď půjdeš se mnou nebo se budeš koukat na pomalou smrt tvých rodičů, rozmysli se pořádně" ihned jsem začala brečet a koukla se na mamku, která brečela také a naznačovala ať s ním nechodím. Otočil mě tak, abych se mu koukala přímo do očí a pronesl "tak jak si se rozhodla?" koukla jsem na rodiče a ústy naznačila "promiňte" pohled jsem opět věnovala Erikovi a řekla "jdu s tebou, jen jim neubližuj" šibalsky se na mě usmál a pohladil mě po vlasech. "Hodná holka, tak se i líbíš" měla jsem strach jak jindy. Ozval se výstřel a viděla jsem jak bezvládné tělo padá i se židlí na zem. "Neeeeeee" zařvala jsem a zhroutila se k zemi. Začala jsem kolem sebe kopat a křičet "to nemůže být pravda!! ty hajzle, jak si mi to mohl udělat, řekl si že jim neublížíš!" rozeběhla jsem se k bezvládnému tělu táty a začala se zběsile omlouvat a mluvit na něj. Mamka zkolabovala a ležela na zemi. "Tati odpusť mi to, já to takhle nechtěla, moc se omlouvám" z jeho úst vyšli poslední slova "dávejte na sebe s maminkou pozor, miluji vás" a pomalu zavíral oči. "Ne tati ne, vydrž to bude to dobré" Erik se jen zasmál "to už dobré nebude zlato" zvedl mě, ale já se mu vyškubla a běžela za mamkou a snažila se jí probudit, ale jakmile jsem zkoušela její tep, nic jsem necítila.. "jsou mrtví, zabil si je!!" usmál se "ne to ty si je zabila" "nenávidím tě!!". Tma, tma a zase tma...