Only Second...

*4**

*Tma, tma a zase tma...*

Leknutím jsem vyskočila z postele, celá udýchaná jsem běžela dolů, kde seděli oba mí rodiče a snídali. "Brit jsi v pořádku?" promluvila mamka a pozorovala mě. "Jsem, jen se mi zdál špatný sen" přidala jsem nevinný úsměv. "Dobře tak se jdi převléct a přijď se nasnídat" oba dva se usmáli a já jim úsměv oplatila. Vyběhla jsem schody a zamkla se v pokoji. Oddychla jsem si, že to byl pouhý sen. Do teď, si pamatuji ten jeho zlý úsměv ve kterém byla radost z mého utrpení. Nemohla jsem dopustit, aby se to stalo skutečností. Šla jsem dolů a v klidu se nasnídala. Dosnídala jsem a rodiče už se zvedaly k odchodu do práce. "Počkejte, ještě s vámi musím mluvit" pronesla jsem s rozklepaným hlasem. "Ale drahoušku, jen mluv" pobídl mě táta. "Chtěla bych odjet za tetou Marií do Ameriky". Mamku to očividně zaskočilo "jakto?" "chtěla bych tam začít nový život" začala jsem. "Ale co Erik?" znervozněla jsem, když jsem si vzpomněla na dnešní sen. "Rozešli jsme se, nějak nám to neklapalo, takže mě tu nic nedrží" "Dobře, ale slib, že nám budeš volat a dávat na sebe pozor" řekl starostlivě táta. "Nebojte se, budeme si každý den volat, nebo psát". "Kdy odlétáš?" "dneska večer". "S maminkou tě odvezeme na letiště" dodal táta s úsměvem. Jen jsem kývla a jakmile odešli do práce, zapnula jsem si písničky a začala si balit jen ty nejdůležitější věci. S tetou jsem domluvená už od včerejšího večera, kdy mi přišla ta SMS. 

Už jsem měla sbaleno a měli jsme vyjíždět. Jen jsem ještě volala se Sarou ať se o mě nebojí. Vyjeli jsme směrem k letišti v Anglii. Rozloučila jsem se s rodiči a nasedla do letadla. Let trval přibližně 4 hodiny. Mezitím jsem si dala do uší sluchátka a usnula. Probudila mě letuška, že budeme přistávat, abych si zapnula pásy. Na letišti čekala teta Marie s cedulí "Welcome Britnei♥" Měli jsme si hodně co povídat. Neviděla jsem ji od svých 8 let. Dojeli jsme do rodiného domku, kde bydlí se svojí dcerou a manželem. Pokoj mám svůj už od mala jak jsem tady trávila hodně času s rodinou. Vybalila jsem si věci a po nějáké chvíli mě zavolala teta ať si s ní jdu dát kafe a řeknu ji co je nového a podobně. 

Nastal večer a já se po večeři odebrala do koupelny, dala jsem si rychlou sprchu a šla s spát, protože si zítra budu hledat práci a teta se zmínila o volném místě v kavárně Starbucks. Vždy jsem chtěla jejich kafe ochutnat a kdybych tam měla práci bylo by to ještě lepší. S touhle myšlenkou jsem usnula. Ráno proběhlo jako každé jiné. Byla jsem na cestě do kavárny a přišla jsem právě včas, zrovna otvírali. Pohovor trval minimálně hodinu. Přišla jsem domů a teta na mě chrlila tunu otázek "tak co?" byla celá natěšená. "No jo, to místo je moje" objali jsme se a začali pištět a skákat jako malé. "Gratuluji" "děkuji moc, začínám ve 2 tak se jdu nachystat, abych nepřišla hned poprvé pozdě" teta přikývla a usmála se. Úsměv jsem jí opětovala a vyběhla do pokoje nachystat se. 

Vešla jsem do kavárny a vzala si zástěru s logem a názvem kavárny. Chodili spousty zákazníků a já jim s úsměvem připravovala jejich drinky. Do dveří vešel kluk v černém oblečení a kapuci. Neřešila jsem ho a s úsměvem jsem se zeptala "Dobrý den, co si dáte?" "Zdravím, dal bych si karamelové latté s sebou". Začala jsem připravovat objednávku. Brala jsem si do ruky černý fix a jednoduše se zeptala "jméno?" Chvíli bylo ticho, ale najednou vyslovil "Erik" zvedla jsem hlavu a ihned jsem spatřila ty jeho oříškové oči. Zarazila jsem se "co-co tady děláš?" byla jsem podělaná strachy. Jak mě tak rychle našel? "taky tě zdravím maličká" usmál se na mě a chtěl mě pohladit po vlasech, ale ucukla jsem. "Jak si mě sakra našel?!" zvýšila jsem hlas, že se pár lidí z kavárny otočilo. "Neřvi na mě!" přecenil mezi zuby, aby neřval. "Dělá to 3 dolary prosím" řekla jsem mu s klidem v hlase, což se mu nejspíš nelíbilo. "Ještě se uvidíme" slizce se usmál zaplatil, odnesl si své latté a odešel bůh ví kam. Ten den už jsem ho neviděla.

Další den ráno proběhlo úplně obyčejně. Budík, koupelna, snídaně, rozloučení a směr práce. V práci jsem byla do 3 a pak jsem se rozhodla, že si půjdu udělat radost a půjdu si něco koupit do centra města a porozhlédnout se.
Šla jsem do prvního obchodu, který jsem viděla. Nakoupila jsem si pár věcí a šla domů. Ani jsem si neuvědomila, že jsem nakupovala tak dlouho. Procházela jsem nočním městem a pozorovala zamilované páry. Šla jsem parkem a měla jsem špatný pocit, že mě někdo sleduje. Vždy, když křupla větvička moje hlava litala ze strany na stranu a snažila se najít osobu, která mě sleduje. Byla jsem už v půlce parku a kroky se přibližovali čím dál blíž a byli čím dál hlasitější. Přidala jsem do kroku, ale bylo pozdě, užme něčí ruka držela kolem pasu a povalil mě na zem. "Zase se shledáváme" spustil. "Chci ti říct tajemství"...