cesta snů | victuri

7) Praha

Yūri

Má mysl už začínala pobírat nějakou existenci naší planety a že nejsem z jiného světa. To znamená jen jedno: probouzím se.
Rozlepil jsem jedno oko a hned rozlepil i druhé jelikož pohled na toho bílovlasého andílka je lepší jak obyčejnej sen.
Díval jsem se na něj ještě dlouho, dokud mu nezazvonil budík. Převalil se na druhý bok, aby ho vypl.
No super, teď vidím jen záda!
Zvuk, který řezal ticho, přestal a nastalo znovu ticho, rušené jen nádechy, výdechy a zvuk otáčejícího se Victora čelem ke mě.

Jak mě uviděl že nespím, koutky rtů se mu samy od sebe zvedli a mě udělaly to samé.
Nahmatal jsem Viccanovu (ta přezdívka je roztomilá!) ruku a vtiskl ji do své ruky.

Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali a pak jsem jen přerušil to ticho šeptem, říkajícím: „Měli by jsme vstávat"

Zamručel a volnou dlaní si promnul obličej.

Pomalu jsem začal vstávat, jenže mě KDOSI rukou chytl za pas a táhl mě k němu. Trošku jsem vypískl, ale pak se jen smál. Victor se začal smát taky a přitiskl si mě oběma rukama až na jeho hruď a doslova pusinkoval tvář. Smáli jsme se tam ještě dlouho a pak se pomalu začali chystat.

Sešli jsme až dolů na snídani; která byla mimochodem super; a zase zalezli do pokoje. Zabalil jsem si kufr a tašku. Je celkem škoda že tu nejsme na víc dní. Ale zase to můžu brát jako "ochutnávku" měst a pak se tam podívat, pokud se mi líbily. Něco na tom bude.

V hotelu jsme nezůstali dlouho a právě proto už čekáme na nepohodlných židlích na letišti. Čekáme až ohlásí náš let a to čekání si zkracujeme povídáním, hledáním WiFi a přidávání fotek na Instagram. Pichit mi psal v jeho vlně fanboyování (to se skloňuje briliantně) jak jsme super a že nám to strášně přeje.

„Airport to the Czech Republic is ready. Please, go to gate 2." (my english is really best bro a je jasn, že tam kecaj ještě něco jiného)
„Victore? Vitya! Už nám to letí." Pošeptal jsem spícímu Viccanovi a dal mu pusinku na nos.
Otevřel oči a hned je upřel do mých.
„Copak se děje?"
„Zlato, už to letí."
Hned se probral a vstal. Vzal nám tašky, což se mi nelíbilo, tak jsem mu ukrad aspoň jednu tašku.

Došli jsme k tomu tunelu, kde jsme ukázali letenky chlápkovi. Pustil nás a my šli přes prosklený tunel, což bylo mnohem lepší přes normální.

Victor

Šli jsme tunelem do letadla a ohlédl se za sebe, abych se ujistil, že nejdůležitější věc tu mám. Yūri se zaujatě díval kolem sebe a měl maličko pootevřenou pusu. Koutky rtů mi šly zničehonic nahoru. Proč je tak roztomilý?!

Došli jsme do letadla kde jsme hned hledali sedadla. 23a a 23b.
Šli jsme úzkou uličkou, ve které se mi ještě povedlo vrazit do nějakýho týpka, až jsme našli naše sedadla.
Naše tašky jsem dal do poliček nahoře a sedl si za Yūrim, který si už stihl sednout. Yūri je ve prostřed a já v uličce a sedadlo u okýnka bylo obsazeno nějakou paní.
Rychle jsem ještě vyfotil Yūriho jak si čte něco v mobilu a postnul to na Instagram s tím, že jedeme směr Česko.

---

„Victore. Viictoreee." Uslyšel jsem v dálce. Zdá se mi krásný sen, že jsme s Yūrim bruslili.
„Vitya, už jsme tu." Zaslechl jsem líp u mého ucha. Cukl jsem sebou a podíval se na rušitele mého snu.
Okej, možná to rušitel nebyl.
„Co se děje, Yūri?"
„Už budeme přistávat." Oznámil mi můj poklad a usmál se.
Abych to vysvětlil: ležel jsem, tudíž jsem měl mou hlavu na Yūriho nohách. On se ke mě skláněl a pusa se mu pořád formovala do krásného úsměvu, zatímco já se usmíval a culil jak měsíček na hnoji.

„Yūri?"
„Hmm?"
„Я люблю тебя."
Zarazilo ho to.
„Victore?"
„Ano?"
„私はあなたを愛して"
Tohle mě potěšilo. To bylo tak hezký.
Loket jsem si opřel o opěrátko, co bylo mezi mnou a Yūrim a co se dalo sklapovat. Na táhl jsem k němu krk a dlouho nemusel čekat. Hned jsem ucítil ty sladké rty mé lásky. Já..já..jsem v tom až po uši, co?
Mě to nevadí. Mám člověka, co mě miluje a já jeho. Jsem šťastný.
Hlavu jsem si dal zas na jeho nohy a vzal jeho ruku, na které se lesknul zlatý prstýnek, který beru jako Yūriho dar z lásky. Navíc..přece jen jsme skoro tímhle zasnoubení. Doufám, že ho přece jen jednou o ruku požádám. Doopravdy. Byl by taková nádherná nevěsta. Bože, na co to zas myslím.

---

Yūri🥈

Letiště. Kufry. Pas. Taška. Co mi chybí. Victor!

„Viictoree!"
„Viiictoooree."
„Viii-"
„Yūri, nemusíš tu křičet, ještě k tomu mé jméno, jsme na letišti, to si můžeš nechat na později." Trapností se chci zahrabat do země. Nebo radši pod ní.
Rukama jsem si zakryl tvář aby nikdo neviděl, jak trapně se cítím.
Victor se jen zasmál a hned na to jsem cítil jeho ruce obalené kolem mých boků. Hlavu jsem si opřel o jeho krk, obličej jsem skále stále kryl rukama.

„Yūri, jen jsem šel pro jídlo. Mají tu vynikající věc, ochutnej." Victor se ode mě odtáhl a podal mi zmiňované jídlo.

„Mňam, co to je?" Bylo to sladký. A dobrý. S oříškama.
„To, je milý Yūri, trdelník. Myslím že ho dělaj i jinde, ale tady je fakt dobrý."
Bylo to vynikající. Kousek jsem sice musel dát hladovějícímu Viccanovi, ale to mi nevadilo. Srandovní hlavně bylo, když mu jeden kousek málem spadl, chytal ho divně, ale vtipně.

Taxíkem jsme dojeli až k hotelu. Byl krásný, jak jinak.
Na recepci jsme si vzali klíče od pokoje a šli k němu.
Mě se po cestě stačil ztratit mobil, co mi vypadl z kapsy na schodech a pak jsem ho hledal po celém hotelu.

Vešli jsme do pokoje a já stačil žasnout. To bylo krásný.
Samosebou, zase postel. Začínám si myslet, že to udělal schválně. Zabral jsem si rychle pravou stranu, než by mi ji zabral Victor.
„Co budem dělat teď?"
„Teď tě umazlím k smrti a pak půjdem na prohlídku Prahy."
Uchechtl jsem se. No, to bude den.

---

No, tak tady to po dlouhé době máte. Jsem ráda, že se to tolika lidem líbí. Přesáhli jsme 500 přečtení, což jsem nečekala a moc děkuji. Snad se vám bude příběh líbit i nadále.
(Jinak, jak tam Victor mluvil rusky a Yūri japonsky, tak to pro ty, co to neví, či si to nechtějí přeložit, znamená 'Miluji tě'.
Tak jo, to je vše.
Čaau!