Love On Stage

3. Getting closer...

Ráno jsem si připomněl včerejší zážitky, zdálo se to strašně dávno. Zastyděl jsem se, když když jsem si vzpomněl, jak jsem ho políbil. Dělal to jen pro fanoušky, nic víc. A já z toho dělám bůh ví co.
Sbalil jsem si a při hledání kartáčku jsem si zahrál na Sherlocka. Netušil jsem totiž, kam tak mohl dopadnout takový kartáček. Takže jsem musel prohledat koupelnu. Bylo to úžasná zábava po ránu.
Tentokrát jsme měli jet přes noc a dorazit až další večer, což znamenalo strávit noc v autobuse s ostatními tedy i s Adrianem. Nebylo to poprvé a doufám, že ani naposled. Jako příbojová vlna mi hlavu zaplavily nekalé myšlenky. Těžko takové zahnat, když se vám připomínají stále dokola. Chvíli jsem bloudil na hraně těchto myšlenek, když mě někdo vyrušil tím, že mě vzal za ramena.
Malém jsem vyletěl z kůže. Narychlo jsem se podíval, kdo to je. Stál tam Adrian. Dokázal jsem si představit, jak rudnu.
,,Dobré ráno Wille," řekl s úsměvem.
,,Dobré ráno," vykoktal jsem malinko neobratně.
,,Stalo se něco?" zeptal se se zdviženým odbočím.
,,Ne nic, jenom jsem se zamyslel. Lekl jsem se tě," pokusil jsem z toho vyvléknout, s tou trochou hrdosti, co mi po včerejšku zbyla.
,,To jsem nechtěl," usmál se.
,,Žiju, dejchám tak dobrý," zasmál jsem se.
Zamířili jsme spolu k autobusu a samozřejmě jsme počkali na ostatní a všechny další organizační věci jako obvykle. Debatní kroužek se postupně rozpadal a zase scházel. Někteří pospávali i přes den, jiní čekali na noc. Mě to bylo celkem jedno a kolem poledne jsem si zalezl na svou postel. Tak nějak jsem tušil, že to není nejlepší nápad, o čemž jsem se přesvědčil ve chvíli kdy jsem zavřel oči. Moje vůle byla v tu chvíli bezbranná, znovu se vyznamenala moje představivost. Bože, radši bych se neviděl. Bezmocně jsem se převalil na záda a zadíval jsem se na strop (střechu autobusu). Jsem troska...
,,Viděl někdo hlavního adepta na růžovou?" ozval se Adrian z vedlejší části autobusu.
,,Třeba spí?" odpověděl Chris.
Jim oddechoval jen kousek ode mě, a kde byl konec Neilovi (hrál na klávesy a dělal druhý hlas) to jsem nevěděl.
,,Možná," připustil Adrian.
Chvíli na to jsem slyšel, jak se někdo blíží k mé posteli. Obrátil jsem se na bok zády k uličce. Měl jsem stažený závěs, který poskytoval tu trošku soukromí, jež málokdo oceňoval víc než já.
Slyšel jsem jak někdo, nejspíš Adrian, poodhrnul závěs. Bylo to zvláštní, málokdy se mi naskytla příležitost, aby byl někdo tak blízko za mými zády. Připadal jsem si tak malý a bezbranný.
Jemný dotek na mých vlasech mi prozradil, že se má teorie o příchozím nejspíš nepletla.
,,Spíš modrovlásku?" jedna z těch otázek, na které nelze odpovědět kladně, aniž byste lhali.
Snažil jsem se soustředit na to, abych dýchal pravidelně, jak je to u spících lidí běžné. Moc jsem se toužil ohlédnout a nebýt k němu zády.
Proč jsem vlastně nechtěl jít za nimi?
,,Nespím," odpověděl jsem tiše. Nevím, jaký náhlý popud mě k tomu dovedl, ale zkazil jsem tím celou tu předešlou snahu. Zůstal jsem k němu zády.
,,Nechceš mě vidět? To jsem tak strašidelný?" věděl jsem, že se usmívá, na chvíli mě přepadla touha vidět ten jeho úsměv. Strašidelný? Spíš krásný, neodolatelný a bůh ví jaký ještě.
,,Ty a strašidelný?" zeptal jsem se.
,,No nevím, jsem strašidelný?" odpověděl otázkou.
Jen jsem pokrčil rameny, což se v leže a v pozici, ve které jsem se právě nacházel, poněkud minulo účinkem.
,,Dobře, potom se k nám můžeš připojit," nabídnul mi velkomyslně.
,,Jenom si chvilku odpočinu," odpověděl jsem. Nějak se mi v jeho přítomnosti zavíraly oči. Poslední pohlazení a odešel. Mírně jsem si uvědomoval, že takhle se k době lidi jentak nechovají, ale spánek odnesl všechno tohle někam daleko ode mě.
Když jsem so probudil, zjistil jsem, že jsme zastavili. (Jedna z pravidelných zastávek na tankováni a podobné věci.)
Vytřel jsem si z očí spánek a vyhlédl ven. Někdo zjevně spal na horní posteli, zbytek byl prázdný. Přešel jsem nutkání podívat se a slezl jsem ze své postele (spíš takové přihrádky...).
Opatrně jsem se protáhl. Nějaký malý ďáblík ve mně ale stále toužil, poodtáhnout závěs, který mě dělil od spícího kolegy. Nakonec přece jen zvítězil zdravý rozum. Rozhodl jsem se protáhnout si nohy, proto jsem opustil autobus. Už se začínalo stmívat a ochlazovat. Venku postávalo poměrně hodně lidí, tanečníci se jen tak protahovali, většina ostatních přecházela sem a tam, nebo tvořila kroužky a dvojice. Postupně jsem našel Jima, Chrise i Neila, jenom Adrian nebyl nikde v dohledu. Nejspíš to on byl ten spící. Zalitoval jsem, že jsem se nepodíval.
Lidé se začali postupně trousit zpět, a protože jsem chtěl být první z nás v autobusu, nezůstal jsem venku ani pět minut.
Chtěl jsem jen jít zpátky lehnout, ale něco, řekněme onen malý ďáblík, mě pořád táhlo k zataženému závěsu. Nakonec jsem se mu podvolil a jemně jsem nadzdvihl závěs. Opravdu tam byl Adrian. Mírumilovně ležel a spal. Byl tak nevinně krásný jako anděl, jen křídla mu chyběla. Neovládl jsem se a pohladil jsem ho po tváři. Můj něžný dotek ho neprobudil, za což jsem děkoval bohu, protože nevím, jak bych tohle vysvětlil. Vzal jsem si telefon a sluchátka a zamířil jsem k sedčce u okna.
Hodně pozdě večer začalo pršet, vytáhl jsem sluchátka z uší a zaposlouchal se do zvuku kapek bušících o střechu autobusu. Vždycky mě tenhle zvuk uklidňoval. Jako malý chlapec jsem v noci ležel a poslouchal, jak kapky dopadají na střechu našeho domku, můj pokojík byl zařízený v podkroví, otec mu říkával orlí hnízdo. Nevědomky jsem se usmál. Nebyl jsem teď v autobuse na cestě k dalšímu konertu, kde mě Adrian veřejně políbí. Bylo mi deset, byl jsem ve svém pokoji a poslouchal jsem déšť.
Jen nerad jsem přerušil živou vzpomínku na dětství, abych se podíval kdo vstává. Byl to Adrian a nejspíš si mě nevšiml, protože nenápadně odhrnul závěs u mé postele. Překvapením jsem malém zapomněl dýchat.
Nechtěl jsem ho dostat do situace, které jsem se já štěstím vyhnul, proto jsem si znovu nasadil sluchátka a choval se, jako bych nevěděl, že tam je. Za chvíli si vedle mě přisedl a položil si ruku za moje záda.
,,Chceš vědět něco zajímavého?" zeptal se.
,,Záleží co," znejistěl jsem.
,,Někteří zveřejnili nahrávky včerejšího koncertu, takže vzniklo hrozně moc teorií o tom, jestli spolu chodíme, nebo co to má být. Všeobecně je to mezi fanoušky řešený téma, takovejch zpráv se stejnou otázkou," vyprávěl tiše, aby nevzbudil ostatní.
,,Téda, třeba o nás napíšou i fanfikci," usmál jsem se.
,,Už jsou páruje se téměř každej s každým, teda minimálně já a kdokoli z vás nebo přímo fanynka," odpověděl klidně.
,,To vážně?" zajímal jsem se.
,,Jo, víš co? Můžem zkusit nějakou najít a přečíst si ji," ďábelsky se usmál a pak pokračoval ,,Ale asi bych tě měl varovat..."
,,Varovat před čím?"
,,Řekněme, že se dostavá i na intimní scény," snažil se to říct nějak jemně.
,,Ale no tak, to by nepsali," (alespoň doufám).
,,Chceš se přesvědčit?" zeptal se vyzívavě.
,,No možná radši-" začal jsem.
,,Už se nezachráníš," přerušil mě.
Dál jsem neprotestoval, takže Adrian vyhledal fanfikci (zrovna na nás dva) a začali jsme číst. Občasné hádky typu: ,,To bych nikdy neudělal,,
,,Ale udělal," jsem přestal řešit když se vyskytla šestá taková příležitost.
Jindy zase zvláštní tiché výbuchy smíchu. Během jednoho z nich jsem se strašně snažil, nesmát nahlas, takže jsme skončili tak, že jsem se váleli jeden po druhém. Muselo to vypadat vážně komicky, oba jsme se snažili být tiše, ale prostě jsme se museli smát.
Nakonec, když jsem se začal uklidňovat, jsem si uvědomil, že jsem zaklíněný na Adrianově klíně. (tedy mezi ním a jeho nohama)
,,No tak propusť mě," zašeptal jsem.
,,Co když nepustím?" zeptal se šeptem.
Několikrát jsem se pokusil vykroutit, ale ani jedinkrát mi to nepomohlo. Pak mě něco napadlo.
,,No tak chci to dočíst," zašeptal jsem nakonec.
,,Vážně?" zasmál se.
Jen jsem něco zamulal, ale zabralo to pustil mě a znovu jsme se začetli do fanfikce.
A potom přišla ta intimní část...