Love On Stage

5. Fanfiction (2/2)

 Znovu ho políbil, začal mu dlaněmi přejíždět po hrudi, ale dal si záležet, byl tak jemný, jak jen se dokázal krotit. Jenže tenhle typ doteků, tyhle něžnosti, mu nemohly stačit dlouho, přestože cítil i Willowovy nesmělé doteky. Chtěl víc, a jestliže s tím Willow souhlasil, neviděl důvod to odkládat.

Posunul svoje ruce níž, zahákl se palci za okraj jeho kalhot, a zvedl hlavu, pohlédl na Willa s otázkou v očích. Ten polkl, ale pak přikývl, jistý si svým rozhodnutím. Věřil Adrianovi natolik, aby mu to dovolil, přestože se bál, že to bude bolet.

Ačkoliv mu to přišlo zhola nemožné, srdce Adrianovi začalo být ještě rychleji, splašeně tlouklo, a došel mu dech. Cítil se šťastný, neboť po tomhle toužil už od chvíle, kdy drzého baskytarystu poprvé spatřil.

Adrian zbavil svůj protějšek kalhot s elegancí a rychlostí, jež svědčila o jisté praxi. Willowa napadlo, že by měl začít žárlit, ale nějak se mu nechtělo. Protože teď, právě teď se Adrian zabýval jedině a výlučně jím. A on si tu pozornost náležitě užíval.

Než se Adrian stihl dostat k Willovu spodnímu prádlu, jeho uke se vzbouřil a přetočil se nad něj. Och ano, sice to vypadalo, že se Willow bude muset spokojit s pozicí dole, to ale neznamenalo, že bude jen ležet jak prkno, ikdyž naprosto netušil, co má sakra dělat.

Tudíž nebyl prkno, ale dřevo.

,,Žádné protesty?" zeptal se mě Adrian s úsměvem.

,,N-ne...  Protože to bych sakra umíral," netušil jsem co říct jen to, že tak daleko dopředu jsem nepřemýšlel. Miloval jsem Adriana, ale nikdy jsem nepřemýšlel, jak by to vypadalo, kdybychom spolu spali...

,,Tak ne no, čekal jsem, že mi zase vyrazíš dech," pokrčil rameny.

 Rozhodl se na to jít jako Adrian: políbil ho, a začal mu prsty jezdit po kůži. Bylo to jako držet v náruči slunce, Adrian neskutečně hřál. Willowovy doteky byly mnohem váhavější, zato se jeho sebekontrola ukázala slabší. Nedokázal zůstat u takové něhy, jeho doteky se podobaly nájezdům tanků a nesly v sobě hrubost, sílu a touhu.

Styděl jsem se za něco, co jsem neudělal, ale možná by se na tom našlo něco pravdy...

 Nutno podotknout, že Willowovi se nedařilo svlékání cizích kalhot tak dobře, ale přesto....pozorovat ho, jak celý rudý zápasí s nohavicemi, bylo neskutečně zajímavé. Je krásný, panebože, on je krásný i v tuhle chvíli.

Nakonec ale netrpělivost a touha zvítězily, a Adrian si ty kalhoty, ten zatracený vynález Satana, svlékl sám. Bylo tak osvobozující se zbavit látky, která drtila jeho rozkrok, ale úplně to nestačilo. I tak se ale donutil ovládnout.

,,Vážně bys nedokázal rozepnout kalhoty?"zeptal se Adrian posměšně.

,,No v takové situaci..." okamžitě jsem své odpovědi zalitoval.

,,V takové situaci?" zopakoval Adrian překvapeně.

,,No ne že bych se do ní kdy dostal, nebo tak..." panikařil jsem.
,,A kdybys byl? Zvládl bys to?" pokračoval.
,,No já nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel," koktal jsem. Adrian se nade mnou smiloval a pokračoval ve čtení.

 Znovu povalil Willowa pod sebe, posadil se mu na hruď a nahl se nad něj, ruce zabořené do polštáře. Hleděl mu do očí, užívajíc si blízkost člověka, kterého za chvíli bude moci nazvat svým milencem. Cítil, jak se mu chvěje dech, věděl, že se Willowovo srdce brzy snad utrhne ze řetězu, jak proudce muselo bušit.