Love On Stage

7. Just three tries

Ani další den mi nepřálo štěstí, Adrian přišel údajně neuvěřitelně brzy a šel si rovnou lehnout. Nemohl jsem se zbavit vtíravého pocitu, že je to moje chyba. Na takové věci jsem byl prostě dřevo, už odmalička. Často jsem nechtíc někoho urazil, nebo mu ublížil. Pracoval jsem na tom,  zkoušel jsem se naučit, jak se vyjadřovat opatrněji. Pomohlo to, dokonce se i rozvinulo mé osobní společenské cítění, asi se nevztahovalo na lidi, které miluji a nechci jim působit potíže. Bojoval jsem s nutkáním jít za ním, ale pokud opravdu nestál o to, mě vidět nemohl jsem nic moc dělat. Počkal jsem na ostatní, ale ani s nimi jsem nemohl zapomenout na něj. Nevím, jestli si někdo všiml mé změny chování, ale nikdo se nevyjadřoval. Ani o Adrianovi se nikdo slůvkem nezmínil. Nakonec jsem se nenápadně odsunul stranou, abych se mohl dál nerušeně utápět ve svých myšlenkách. Natáhl jsem se ve své přihrádce, tím se vyřešila přítomnost ostatních, protože tyto spací přihrádky poskytovaly takový zvláštní druh osobního prostoru. Pokud si tam někdo zalezl, předpokládalo se, že spí. Nakonec k tomu přece postele sloužily.

  Našel jsem si zábavu v podobě rovnání závěsu (lépe se mi přemýšlelo, když jsem se částečně zabýval i něčím jiným). Proč by se mi vyhýbal? Takhle by to šlo až do zbláznění. Neměl jsem ve zvyku tvořit květnaté teorie, proto jsem nenápadně vyhlédl, abych zjistil, zda se někdo zajímá o to, co se děje vzadu. Pomalu a náležitě tiše jsem slezl. Na několik vteřin jsem se zastavil, představil jsem si svou sestru, jak sedí naproti mně na posteli. Představil jsem si co by mi na tohle asi řekla. Nejspíš to není nejlepší nápad, ale zkusit to musím.

Aniž bych odhrnul závěs a zašeptal jsem ,,spíš?"

Nedostalo se mi žádné odpovědi. Sestra mi vždycky říkala, že pokud to nevyjde napoprvé, mám to zkusit znova, jestliže se nezadaří ani napodruhé mám ještě poslední šanci. Takže pokud mě něco, naučila sestra, knihy a zkušenosti (v mnoha věcech si různě protiřečily), mohl jsem být za hlupáka nebo uspět.

,,Nechceš se mnou mluvit?" druhý pokus. Stále mi odpovídal jen zvuk hovoru ostatních a hučení motoru.

Nevědomky jsem opřel ruku o jeho postel.

,,Nechci," odpověděl mi tichý hlas. Unavený, tichý a zklamaný.

,,Můžu aspoň vědět co jsem udělal?" žebral jsem.

,,Ne," odpovídal mírně, ale stroze a zvláštně strojeně. Nicméně posunulo mě to. Něco jsem udělal a kvůli tomu se teď na mě nechtěl ani podívat.

,,Omlouvám se," ať už jsem udělal cokoli, dodal jsem v duchu. Už neodpovídal, nejspíš to považoval za ukončené.

Stejně tiše jako předtím jsem se zase vrátil na svoje místo. Poslouchal jsem rozhovor ostatních, ale svět kolem mi připadal cizí, studený a opuštěný. Cítil jsem zvláštní prázdno, jako by mě něco důležitého opouštělo. Možná se všichni ti motýli nakonec usadili a nahradili je malé střípky mého srdce, které se rozsypaly, když mě Adrian odbyl. Dvakrát. Nakonec pokud to takhle bude i zítra, mám poslední pokus.

Ještě před koncertem jsem chtěl zastihnout Adriana, zeptat se na naše vylepšení, ale nebylo mi přáno.

I proto jsem s blížící se mezerou v textu očekával Něco. Nebyl jsem si jistý co, ale věděl jsem, že to přijde. Nakonec se Adrian zachoval jako obvykle. Jemné náznaky, škádlení beze slov a doteků. Zdálo se, že v autobuse se mnou snad mluvil někdo úplně jiný.

Odpočítával jsem do mezery v textu opřel jsem se o Adriana a čekal na svou chvíli. Nakonec přece přišla vzal mě za bradu, ale zaváhal. Nevím proč, ale nejspíš se mu do toho nechtělo. Jemně a rychle jsem ho políbil. Pro fanoušky, naznačil jsem, ale už se nedíval, dál se věnoval koncertu. Skoro jsem viděl plot z ostnatého drátu, který ho obklopoval. Zároveň jsem cítil další malé střípky, které mě opouštěly. Slyšel jsem jen tlumený tlukot vlastního srdce. Nemohl jsem odtrhnout oči z jeho zad.