the sky (wolfstar)

01

Gemma (1976)

Londýňany žijící na Gimmauldově náměstí nikdy neudivovalo, že mezi číslem 11 a 13 chybí dům. Nikdy si nestěžovali na nehorázný rámus, který obyvatelé domu číslo 12 nadělali. Všechen křik a hádky tak byly ukryty před okolním světem. Kdybyste se ale opravdu pozorně podívali, možná byste spatřili světla žhnoucí v každém z oken onoho chybějícího domu. A kdybyste se snad i na chvíli zastavili a počkali, naskytl by se vám pohled na jednotlivé členy bouřlivé domácnosti, jak pobíhají z místnosti do místnosti, hází kusy nejlépe keramického či skleněného nábytku na zem a vzájemně si míří do obličejů hůlkami.

Dnes začal hukot o něco dříve, než obvykle. Obloha jako by snad tušila, jaké temné bude mít dnešní noc následky, se zatáhla. Měsíc byl v úplňku, ale hvězdy vidět nebyly.

Ve třetím patře mizejícího domu se nacházely čtyři pokoje. Nejmenším z nich byla koupelna s tmavými kachličkami, blyštícími se kohoutky a obrovskou vanou. Všechen pořádek v domě, byl prací starého domácího skřítka, jenž tak ochotně sloužil svým pánům.

Do nejmenší z ložnic byste se dostali pouze s výslovným svolením Reguluse Arcturuse Blacka. Ze všech tří, byl Regulusův pokoj nejzelenější a nejčistší - navzdory stohu novin, vyskládaných na psacím stole. Regulus však svá svolení nedával na potkání, a tak málokdo přesně nevěděl, jak jeho ložnice vypadá.

Dvě naprosto stejné černé leštěné dveře naproti vedly do ložnic dvojčat. Na levých bylo na stříbrné destičce vyškrábáno Gemma. Dívčí ložnice byla tmavá. Zelené tapety se utápěly pod nánosem hýbajících se fotek a plakátů mudlovských kapel. Postel mizela pod kupami polštářů a oblečení a stůl pod hromadou dopisů; jak otevřených, tak rozepsaných. Majitelka toho nepořádku však přítomna nebyla.

Nejvíce zaneřáděná byla poslední ložnice, střežená stříbrnou cedulkou se jménem Sirius. Oproti předešlým místnostem, tahle překypovala rudou barvou. Byla na polštářích a dekách, na kravatách a svetrech či hábitech. Ačkoli byly stěny polepeny fotkami, výstřižky a všemožnými pohlednicemi, postavy se hýbaly jen na jedné z nich. Fotka nad postelí zobrazovala čtyři přátele. Hoch úplně nalevo měl ruce v bok, vyšpulenou hruď a hrdý úšklebek, který se však měnil v úsměv a nakonec v smích. Chlapec vedle něj se rozhlížel na všechny strany, křenil se od ucha k uchu a mával do objektivu. Nejvyšší z nich držel kolem ramen majitele ložnice, na jejíž stěně jejich fotografie držela.

A právě on nyní seděl na zemi a přes záda měl přehozenou rudou deku se zlatým vyšíváním. Na tváři mu hrál pobavený úšklebek, když kýval hlavou do rytmu písně linoucí se ze starého gramofonu, postaveného na psacím stole, hned vedle obálky od dopisu, který nyní držel v rukách. Jeho sestra ležela na jeho posteli. Nohy měla ve vzduchu, nedosáhla na zem a tak jimi kopala. I ona třímala v dlaních popsaný pergamen, spokojeně se usmívala a oči jí lítaly z řádku na řádek. Dočetla jako první, převalila se na břicho a zahleděla se na svého bratra.

„Co píše?" otázala se.
Nikdo, kromě frontmana Sudiček na její otázku nijak nereagoval.
„Siriusi!"
Chlapec k ní zvednul šedé oči a nechápavě se zašklebil.
„Co píše?" zopakovala.
„Došla mu celá nová zásilka bomb hnojůvek," zasvětil ji Sirius.
„Letos to bude legendární," prohlásil vážně.

„To říkáte každý rok," odvětila Gemma.
„A každý rok je to pravda." Sirius svůj dopis složil a vložil ho zpátky do obálky.
„Pozdravuje mě Lily?" Vylezl na postel a Gemma mu udělala místo.
„Samozřejmě," šťouchla do něj. „Vyprávěla o tom, jak je paní Evansová poslala s Petunií na poštu poslat dopis! Chápeš? Ne po sově, ale tak, jak to dělají mudlové. Říkala, že poštu roznášejí lidé. Dokážeš si vůbec představit, jak to musí být pomalé?" hudrovala a její bratr se smál.