the sky (wolfstar)

06 - Gemma (1976)

Ještě před pár minutami se zdál podzimní večer teplým a příjemným. Nyní prchající dívka cítila strach a chlad.

Gemma uháněla přes školní pozemky a Lily jí byla v patách. Sípaly a třímaly v rukách hůlky, jejich boty i šaty byly promočené od rosy a po celém těle měly husí kůži. Co se stalo? Čím blíž byly k rozzuřené vrbě, tím rychleji Gemmě bušilo srdce.

Černý stín ležel u vchodu do tajné chodby vedoucí k Chroptící chýši. Kňučel.

Gemma rychle namířila svou hůlku na větve vrby, která se již na nevítané příchozí pokoušela zaútočit a vykřikla: „Imobilus!"

Větve se zastavily a nadále se je nesnažily napadnout. Obě spadly na kolena vedle huňatého psa, choulícího se u kmene. „Tichošlápku!"

Chlupy měl slepené od krve a jednu z pacek nepřirozeně zkroucenou. „Siriusi," volala svého bratra Gemma. „Lumos," šeptala Lily a snažila se pomocí zářící špičky své hůlky najít na těle psa krvácející ránu. Z jeho hrdla vycházely žalostné nářky. „Siriusi, musíš se proměnit zpátky!" naléhala Gemma.

Velky chundelatý pes se pokusil napřímit. Nesnesitelně dlouhou chvíli pak se zavřenýma očima čekal. Gemma se již začínala strachovat, že se zpátky proměnit nemůže.

Ve své lidské podobě vypadal Sirius ještě tragičtěji, než v té psí. Přes bok se mu táhnul rudý šrám a pravou ruku měl schovanou pod sebou. „U Merlinových vousů," zasténala Lily, když se na ně její spolužák otočil tváří. Oči měl rudé a unavené. „Co se stalo?!"

„Proměnil jsem se," zamumlal. „Proměnil jsem se před ním v člověka."

Gemma na něj několik sekundu hleděla, než její promrzlé tělo pochopilo, co řekl.

„CO TĚ TO POPADLO?!" vykřikla a Lily si přikryla ústa dlaněmi. „Vždyť víš, jak je to nebezpečné! Co sis myslel, že se stane?!" Sirius uhýbal pohledem a tisknul si k břichu pochroumanou ruku. „Myslel jsem... Byl tak klidný, já, myslel jsem, že by mi neublížil," Gemma zavřela oči.

„Celý den mu bylo špatně! Kdybyste viděly jak trpí, on..." přestal mluvit a rozkašlal se. „Gem?"

Špička Lilyiny hůlky ozařovala Siriusovu ránu. „Kousnul tě?" zašeptala Gemma. Její dvojče se jí dívalo přímo do očí. „Siriusi, kousnul tě?!" zopakovala a cítila, jak se jí třese hlas. Několikrát se ztěžka nadechl a vydechl.

„Ne. Říznul jsem se, když jsem se snažil dostat ven," mluvil takřka neslyšně. Lily se prudce postavila na nohy. „Přivedu madam Pomfreyovou. Nox," špička její hůlky zhasla. „Nesmíme sem teď nikoho přivést!" vyhrknul Sirius. „Nikdo neví, že jsme s ním. Zůstal tam James s Peterem. Navíc mi nic není," poslední lež zněla ještě méně přesvědčivě, než obvykle. Lilyina hůlka se opět rozsvítila. „Musíme vyléčit ten šrám. To nevysvětlíme."

Chlapec, statečně zadržující všechny bolestivé vzlyky, se nahrbil a posadil. Gemma si klekla vedle něj.

„Nesmíte mu nic říct," vypadlo najednou ze Siriuse, když mu sestra poklepala na bok hůlkou a zašeptala ‚Vulnera sanentur'. Z rány na jeho boku začala krev pomalu mizet.

„Remusovi?" pohlédla na něj. Lily, svítící jim svou hůlkou, si tiše odkašlala. Kývnul. „Nebude si to pamatovat. Nesmí se dozvědět o tom, co jsem udělal. Nesmí vědět, že..." Siriusův hlas přeskočil a on zmlknul. Gemma si s Lily vyměnila krátké zoufalé pohledy. „Neudělal to on a ty to víš. Nic to neznamená, Siriusi," ujišťovala ho. „Vulnera sanentur..." pokračovala Gemma. Krev na bratrově boku zmizela a rána se začala zacelovat. „Kolik je hodin?"