Moc Démona

2.Prázdnota

"Dexi!" Zaslechl jsem. 

Nejsem mrtvý? Co? Co se stalo? Cítil jsem to! Tohle je po smrti? Věčná prázdnota? Necítím své tělo. Slyším pouze své myšlenky.

"Dextere!" Zařval někdo hrubým nelidským hlasem. 

Kdo je to? Kde to jsem? Je tohle nebe? Nebo peklo? 

"Dextere....žádné nebe není. A není ani peklo. To všechno jste si vy lidé nalhali." 

Ten hlas je děsivý. Kdo je to? Slyším ten hlas ze všech stran. Kde to jsem!? 

"Dexi, jsi mrtvý. Zabili tě a já jsem tu od toho, abych tě bezpečně dostal do Říše Mrtvých. Shledáš se tam se svými rodiči, ti už tam nejspíše budou."

Nechci tam! Chci zpátky! Chci je vidět trpět! Chci, aby věděli, že udělali chybu! 

"HMM!" zavrčel. Chvíle ticha... "Co všechno jsi pro to ochotný obětovat?" zeptal se zvědavě převozník duší. 

Co jsem schopný obětovat? COKOLIV! Daruji vše, co mám!

Převozník se zhluboka a pěkně děsivě zasmál. "Navrhuji dohodu. Sice se to normálně nedělá, je to zakázané, aby jsme my převozníci zasahovali do světa lidí, ale cítím tvoji duši, Dexi. Je tak sladká.........Dám ti možnost pomstít se, ale hned potom, co dokončíš svoji pomstu, tak tvá duše bude má. Pokud se pomsty vzdáš, tak se okamžitě vrátíme zpět sem do věčné prázdnoty a navždy tu se mnou zůstaneš."

Pomůžeš mi s mojí pomstou? Jak? 

"Kdybych tě vrátil zpět do světa lidí, tak tě akorát opět zabijí.  Podělím se s tebou o kousek své moci."

Kousek své moci? Nerozumím tomu. Opravdu jsem mrtvý? Není tohle všechno jeden velký šílený sen? 

"Pokud se nechceš....." nahodil převozník. 

Ne! Beru to! Chci pomstít své rodiče, chci pomstít sebe! Ale, co uděláš s mojí duší?

"To ti nemohu říct. Až nastane správný čas, tak to zjistíš, ale věř mi. Budeš velmi litovat svého rozhodnutí!" 

Dělá si ze mě legraci? Řekl jsem, že se chci pomstít! Musím pomstít své rodiče! Není správnějšího rozhodnutí než jít zpět a zabít je! 

"Začínáš se mi líbit, chlapče! Jsme domluveni?" 

ANO! 

Probouzím se. Nemohu se hýbat! Jsem zabalený v nějakém pytli! Nemůžu dýchat! Nemůžu dýchat! Počkat! Jak to, že se nedusím? Ihned jsem nehtem udělal díru, do černého igelitu a začal díru zvětšovat a zvětšovat. Dělá se mi tu úzko! V tom pytli je hrozné vedro! Chci ven! Chci ven! 

Lana, kterými jsem byl přivázaný v černém igelitu se uvolnila. Okamžitě jsem se vyškrábal z pytle ven.

Uh! Uh! Vydýchávám se. Rozhlížím se kolem sebe. Jsem kdesi ve sklepě. Zvedl jsem se z místa. Hned vedle mě byli tři další pytle. Ti chlapi vážně měli v tom pytli mrtvolu! Proč ji táhli k Bábi?

"Protože je to je matka Adriana Armstronga. Ty si ho více pamatuješ spíše jako muže s blonďatými vlasy, který znásilnil tvoji matku." ozval se drsný hlas převozníka.

"Kde jsi?!" ptám se vyděšeně. 

"Sedím na židli, u skříně s nářadím. Otoč se!" rozkázal mi. 

Podíval jsem se za sebe. Kde je? Očekávám nějakou zlou nestvůru, kterou uvidím pouze já. Na židli sedí pouze malý roztomilý hnědý medvídek s černou páskou přes pravé oko.