Moc Démona

5.Čas

Poprvé v životě řídím auto. Třesou se mi ruce, kterými držím volant. Po deseti minutách jízdy jsem stihl projet skrz ceduli s nápisem "Welcome to Villacho", naboural jsem do dvou značek, který dost pravděpodobně budou jiní řidiči postrádat. Zatím se mi díkybohu nepodařilo nabourat do jiného auta, ale zrovna nyní k tomu mám blízko. 

Vyjel jsem z úzké cestičky na dálnici. Jedu neskutečnou rychlostí a vyhýbám se autům před sebou. Cítím, že se brzo vybourám. Cítím to! 

,,Sakra méďo! Pomoz mi!" křičím marně na plyšového medvídka, který sedí vedle mě a má tmavě hnědou pásku přes levé oko a ďábelský úsměv. 

Démon v něm mi bohužel neodpovídá.

,,Říkal jsi, že bych to mohl zvládnout! Tak mi sakra pomoz, dřív než se tu zabijem a při neštěstí zabijeme někoho jiného!"

Před sebou vidím rodinné červené auto a každou vteřinou se k němu přibližuji. Tohle nevytočím, tím jsem si jistý. Na poslední chvíli, když už nechyběla ani vteřina od autonehody, tak se zastavil čas.

,,Co to je?!" lekl jsem se.

,,Čas je jen klam." řekl děsivě démon.

,,Když přijmeš více mé síly, tak bys mohl být pán času mezi lidmi. Pro démony je to zbytečná schopnost, protože v podsvětí čas neexistuje." vysvětluje.

Na jednu stranu je to fascinující, na druhou neskutečně děsivé. Celý svět jakoby se vypnul a já jediný zůstal běžet. Tohle je šílené. Na démonův hlas ve své hlavě jsem si zvykl. Stejně tak i na to, že mi nebuje srdce a nemám žádný tep, ale na tohle si nezvyknu. Tohle je prostě moc.

,,To říkáš nyní, později by se ti to mohlo hodit." vysmívá se mi démon.

Rozepl jsem si pas, chytl medvídka pravou rukou, levou jsem otevřel dveře od auta a vystoupil. Nešlo si nevšimnout naprosto zastavené dálnice. Všiml jsem si i prázdných výrazů rodinky, která seděla v autě za "mým" autem. Dostal jsem strach a z plných plic začal řvát, utíkal jsem pryč z dálnice na rozlehlou tmavě zelenou louku a běžel. 

Myslíte, že jste samy? Jak se mám cítit nyní já? Mám z toho husí kůži, ani mraky na obloze se nehýbou.

,,Vrať to už prosím zpátky..." řekl jsem a odpadl ve středu louky.

S roztaženýma rukama ležejíc na trávě se dívám do oblak. Démon mi stále neodpovídá. Nemám strach, cítím se prázdně. Nemám strach, že mě někdo uvidí, protože tu jsem sám. Nebojím se ani toho, že až se vše znormalizuje, tak najdou v kufru toho auta ve kterém jsem jel mrtvolu.

Co vlastně je normál? Lidé mají představu, že ví, ale normální je to, co lidem příjde běžné. Každému příjde běžné něco jiného, tak jak může být někdo doopravdy nenormální? Dějou se věci o kterých lidé ani netuší, například teď. O tomhle se dá říct, že to není normální, protože tohle není běžné pro nikoho.

,,Už jsi klidný?" konečně ke mě promluvil méďa.

,,Nejsem klidný, ale nejsem ani roztržitý. Nejsem smutný, ale ani ne šťastný....jsem nijaký." odpověděl jsem mu.

,,Protože jsi mrtvý. Beze mě nejsi nic víc než oživlá mrtvola. Mrtvý nic necití, mrtvý ani nic nedělají. Ty máš jen ten trest, že si to uvědomuješ a to taky pouze díky mě. Abys dosáhl své pomsty a mohl ještě něco cítit, tak mě musíš přijmout." vysvětlil démon.

Musím ho příjmout. Jak? Jako část sebe? Mám se nechat posednout úplně? Nejspíš budu muset, protože nebýt něj, tak tu teď nejsem. Dobře tedy. Démone, vstup do mě!

Chvilku čekám a nic. Proč se nic neděje?

,,Takhle se to nedělá, já ve tvé hlavě už jsem. Chci abys mě příjmul!" zavztekal se plyšový medvídek.

Jsi v mé hlavě. Jsi v mé hlavě.....furt se nic neděje!

,,Není žádné já ani ty. My jsme my! Rozumíš?" řekl ďábelsky méďa.

Už tomu rozumím. Žádné on není a i já jsem nic, ale MY! My jsme něco!

V tu chvíli mě začala bolet hlava. Byla to štípavá nesnesitelná bolest. Začal jsem křičet, tolik to bolí! Začínám ztrácet pojem o světě. Démon nade mnou přebírá kontrolu, je příliš silný!

Pláču, křičím a kroutím se na louce. Cítím se jako by mi vrtali do mozku vrtačkou. Začínám ztrácet vědomí, z oka mi ukápla poslední slza, následně vidím černočernou tmu a ozvěně slyším démonův zlověstný smích...