Moc Démona

3.Čas zvykat si

Ráno k motelu přijela černá dodávka. Hned, co řidič zaparkoval před motel, tak z dodávky vylezl Adrian Armstrong. Mladý blonďatý muž, který právě si jde lehnout domů po náročné noci. Ví, že v jeho sklepě má tři mrtvoly a taky ví, že jeho dům není jeho, ale vlastní ho jeho stará mamka. 

Odemkl dveře a vstoupil do motelu. Vešel do kuchyně s tím, že si dá něco k jídlu. Jenže hned, co vstoupil do kuchyně, tak ho přešla chuť k jídlu. Chvíli stál v šoku a pak rychle přiběhl ke koši u okna a vyzvracel se do něj. 

To, co na něj v kuchyni čekalo, byla jeho mrtvá rozpáraná matka. Po celé kuchyni byla krev a na bílé zdi bylo její krví napsáno "Jdu si pro vás!" Mrtvé tělo leželo na zničeném stole a její hlava byla v umyvadle se špinavým nádobím. 

Adrian vypadnul z motelu, celý udýchaný. Vstoupil do auta, vytáhl si z kapsy mobil a zavolal svému šéfovi jménem Ash Vileto. 

"Šéfe...někdo po nás jde." řekl Adrian.

Ash hrubým hlasem odpověděl "Co se stalo?" 

"Moje matka je mrtvá! Je kurva mrtvá a na zdi kurva je napsaný, že si pro nás kurva někdo jde!" klepe se Adrian.

"Uklidni se. Každý jednou zemře a babču už to stejně čekalo. Buď tam, přijedeme tam s klukama, tak zatím nalož těla do dodávky a ukliď to svinstvo." nařídil v klidu Ash a hovor skončil.

Adrian si utřel slzy. Vztekle bouchl do volantu a prohlásil "Já toho šmejda zabiju....zabiju!" 

Miluju zmrzlinu! Co ty méďo? Ochutnal si někdy zmrzku?

"Nejím lidská jídla." odpověděl mi. 

Po tom, co jsem se vypořádal s tou starou ženskou, tak jsem se vysprchoval na motelu a vyrazil ven na zmrzlinu. Nevím proč, ale zkrátka jsem měl chuť. Mrtvý peníze nepotřebují, tak jsem bábi sebral všechny eura, co měla u sebe. 

Takže jsem kdesi v rakouském parku, kde si hrají děti. Sedím na lavičce a vychutnávám si vanilkovou zmrzlinu. Hned vedle mě je posazený démon v podobě roztomilého medvídka. 

,,Dneska je hic, že?" zeptal jsem se medvídka.

,,Necítím žádnou teplotu." odpověděl mi. 

,,Uh...Jaké to vůbec je být démon?" zajímám se.

,,Jak jaké to je být démon?" odpověděl otázkou.

,,Ale nic." zavrtěl jsem hlavou.

,,Uvědomuješ si, že na mě nemusíš mluvit, stačí se mě zeptat ve své mysli. Lidé na tebe budou koukat." řekl mi démon v podobě plyšového medvídka.

Porozhlédl jsem se po parku. Vážně se na mě dívali. Musí si myslet, že jsem blázen. 

,,Už bychom se měli vrátit zpátky na hotel, určitě už můj vzkaz obdrželi..." navrhl jsem. 

Sebral jsem plyšového méďu z lavičky a co nejrychleji odešel z parku. Myslím, že ještě chvilku a někdo by už volal na psychárnu, jestli jim náhodou neutekl pacient.

,,Jo, to je dost možný." zasmál se démon.

Lekl jsem se a upustil jsem ho na zem. 

,,Tohle mi nedělej! Víš, jak se mi rozbušilo srdce?!" vztekám se.

,,Vždyť jsi mrtvý...." odpověděl mi medvídek ležejíc na chodníku.

Nebije mi srdce?! Okamžitě jsem si přiložil ruku nad bradavku a ujistil se. Nic....žádný tlukot. Nebije mi srdce.