Moc Démona

4.Jsem Posedlý?

Rozkopl jsem dveře a vkročil do motelu. Opět vidím ty dřevěné hnědé schody nahoru. A jak vidím, tak někdo uklízel v kuchyni. Nikoho tu ale nevidím...

,,Ale někdo tady je! Cítím ho a je vážně hodně blízko!" řekl mi méďa, kterého držím v pravé ruce přitisknutého k hrudi. 

V tu chvíli jsem spatřil tvář nad schodami. 

Ale kdopak se nám to tu schovává! Maminčin mazánek! 

Zamračil jsem se a šíleně se usmál. 

,,Hej ty tam!" zavolal jsem na něj a mával svou levou volnou rukou. ,,Jo ty! Já tě vidííím!" řekl jsem s úsměvem.

Adrian Amrstrong, jaké překvapení. Konečně se přestal krčet a zvedl se, tak abych na něj viděl. V jeho očích jsem spatřil strach, nechápe proč jsem naživu, když viděl, jak mě střelili do hlavy.

,,Ty! Jak to, že žiješ?! Jak je to možný!?" je celý vystrašený.

Zasmál jsem se a odpověděl ,,Co kdybys přišel sem dolů? Můžeme si dát pivko a popovídat si jako dva chlapy. Udělal bych to tak i s tvojí mamkou, ale s tou moc srandy nebylo." 

Adrian se zděsil ještě více ,,T-Ty! To ty jsi ji zabil! Ty zrůdo!" ihned vytasil z opasku pistol a střelil mně do hlavy, okamžitě jsem odpadl na zem a hrál pár minut mrtvého. 

Kulku jsem ale ucítil. Zasáhl mě přímo nad levé oko a strašně to pálí a štípe. Chce se mi řvát, ale musím to chvíli přetrpět, pro moment překvapení.

Seběhl schody a sáhl mi na krční tepnu, aby se ujistil, jestli jsem doopravdy mrtvý. Zjistil,  že žádný tep už nemám a tak si oddychl. 

,,Jo! Dostal jsem tě!" zaradoval se a vrátil pistol zpět do opasku.

Přesně v ten okamžik jsem se bezeslova zvedl ze země a on jen tupě koukal a nechápal to. 

,,Nemůžeš přeci zabít něco, co už mrtvé je, Adriane!" zasmál jsem se. 

Celý strachy bez sebe stál nehybně přede mnou. Celý se potil a vyděšeně na mě koukal. Sáhl jsem mu za opasek a vytáhl jeho pistoli. 

,,Nemůžeš mě zabít, ale já...." přitiskl jsem mu hlaveň na čelo. ,,...mohu zabít tebe!" 

Adrian se celý klepe hrůzou, v životě jsem v nikom neviděl větší strach než právě v něm.

,,P-Prosím!" dostalo se tiše z něj.

,,Dnes se oplatky pečou!" řekl jsem a zmáčkl spoušť.

Výstřel se rozlehl po celém domě a při střelbě mi stříkla jeho krev na obličej. Jeho tělo pokleklo a následně odpadlo na dřevěnou podlahu. Přiklekl jsem k jeho mrtvole a začal ji prohledávat. 

,,Dextere, klepou se ti ruce, co se stalo?" zeptal se démon.

,,J-Já poprvé jsem střílel z pistole." odpověděl jsem. 

,,Kvůli tomu se ti ruce neklepou." řekl přísně.

Má pravdu......pravdou totiž je, že se děsím sám sebe. Kde se ve mě vzalo tolik nenávisti? Zavraždil jsem dva lidi a necítím žádnou lítost. Tohle přeci nejsem já, je možnost, že díky démonovi se ve mě zvýšily negativní emoce? Že jen díky němu v sobě cítím tolik zlosti, pomstichtivosti, nenávisti a bolesti? 

,,Víš, že ti vidím do hlavy?" řekl mi méďa.

Ne, ty mi nevidíš do hlavy. Ty jsi v mé hlavě! Tu spoušť jsem nezmáčkl já, ale ty! Je to tak, že?!