life full of accidents

Chapter 25.

Ta písnička s tím příběhem nemá nic společného ale mám jí prostě ráda:)

Kyle point of view
Už jsou to tři týdny od té nehody, a Tess se pořád neprobouzí. Každý den sem jezdím za ní s nadějí, že se probudí. Vzal jsem si kvůli tomu volno v práci, protože tu s ní chci být pořád. Už tu byl i Mike a Lili, Cameron a Chris. Už jsem si to s Chrisem urovnal. Jsme dokonce i kamarádi. Myslím že tu byla i nějaká její kamarádka z práce, její jméno si ale nepamatuju. Každý z nás doufá, že se každou minutou probudí. Teď tady zase sedím, a sleduju její tvář, která má pořád stejný výraz.

Tess point of view
Nevím kde to jsem. Vidím jen tmu. Myslím že jsem umřela. Ani si nepamatuju důvod mé smrti. Jestli jsem teda umřela.

Najednou se přede mnou objevilo světlo. A uviděla jsem nějaké dvě postavy. Ze začátku jsem je nemohla ale po chvilce jsem je rozpoznala. Máma s tátou.

"Mami co tu dělám?" zeptala jsem se. Ona jen mlčela a usmívala se. Takže jsem asi vážně umřela. "Tati?" nic neříkal. Tak jsem blázen nebo co. Proč nemluví a jen se usmívají. Co se to děje?

Chris point of view
Tess se pořád neprobouzí, a strašně mě to sere. Ty tři týdny, od té nehody,  se pořád řežu. Jo, je to k ničemu ale já se aspoň na chvíli odreaguju a nevnímám svět okolo. Každým dnem se modlím, aby se už konečně probudila. Jednou jsem už kvůli tomu řezání skončil v nemocnici, protože jsem to přehnal a málem vykrvácel. Kdyby tam nepřišel táta na návštěvu, tak jsem umřel. Mámu nemám. Umřela na rakovinu kostí když mi byli 4. Strašně mi chybí, i když jsem jí v podstatě neznal.

O týden později
Kyle point of view
Tess se pořád neprobudila. Zjistil jsem, že se Chris kvůli tomu řeže. Začal jsem mu to rozmlouvat, ale on si prostě nedá říct. Sedí vedle mě a sleduje Tess, stejně jako já. Držím jí pevně za ruku a sleduju je. Je strašně vyhublá. Má zapadlá víčka a lícní kosti. Ruce má také jako kostra. Je na ní hroznej pohled.. ničí mě to.

Tess point of view
Zjistila jsem, že jsem asi neumřela. Někde jsem ležela a slyšela něco pípat. Hned co mě uhodilo do nosu, byl smrad nemocnice. Nesnáším to. Pak jsem cítila stisk na mé ruce. Nevím co to je, ale i přes to stisk opětuji.

Kyle point of view
Pořád jsem sledoval naše ruce. Najednou se stalo něco co bych nečekal. Stisk se zesílil. Koukl jsem se Tess do obličeje, pamalu otevírala oči. Rychle jsem se koukl na Chrise a měl vytřeštěné oči. Rychle přiběhl k posteli a chytl Tess za druhou ruku.

"Kde to jsem?" zamumlala.

"Ježiš Tess! Ty žiješ! Ty ses probudila!" začal jsem chrlit slova jak oheň.

"Kde to jsem a co se stalo?" zeptala se znovu.

"Jsi v nemocnici. A stala se ti autonehoda. Závodila jsi tady s Chrisem a on tě chtěl předject, tak tě odšťouchl a ty jsi to neuřídila nabourala do zdi."

"Jak dlouho jsem spala?"

"Měsíc." odpověděl Chris.

"Aha.." odpověděla. Přišel do pokoje doktor.

"Tak vidím, že se slečna probudila. To je velmi dobré. Vypadá to, že je všechno v pořádku, a tak vás za tři dny pustíme domu. To je všechno, naschle." řekl a odešel.

"Miluju tě.." šeptl jsem jí.

"Já tebe taky." odpověděla.

"Promiň.." promluvil najednou Chris.

"Za co se prosím tě omlouváš? Byla to má chyba. Nedávala jsem pozor a nabourala. Ty za nic nemůžeš." řekla mu Tess.

"Můžu za všechno co se ti stalo.." sklopil pohled.

"Hlavně si to nedávej za vinu, hlavní je že žiju ne?" Chris kývl. "Tak vidíš, už to nebudeme řešit."

Chris point of view
"Promiň.." řekl jsem.

"Za co se prosím tě omlouváš? Byla to má chyba. Nedávala jsem pozor a nabourala. Ty za nic nemůžeš." řekla Tess.

"Můžu za všechno co se ti stalo.." sklopil jsem pohled.

"Hlavně si to nedávej za vinu, hlavní je že žiju ne?" kývl jsem. "Tak vidíš, už to nebudeme řešit." natáhl jsem k ní ruku. Bohužel se mi vyhrnul rukáv, a byli vidět mé jizvy. Hodila na mě nechápavý pohled. Odvrátil jsem pohled a koukal se do okna.

"Proč jsi to udělal?" zeptala se našvaným hlasem.

"Mohl jsem za to já. A nemohl jsem se s tím smířit a jedině takhle jsem se dokázal odreagovat.."

"Nemůžeš za to do prdele. Slib mi, že už to neuděláš! NIKDY." Na posledním slově přidala na hlasitosti.

"Neboj. Nikdy" odpověděl jsem a oba jsme se usmáli.