life full of accidents

chapter 38. - hospital

Kyle's pow
Každý den, měsíc v kuse chodím do nemocnice za Tess. Snažím se na ní mluvit, zpívám jí, ale pořád se neprobouzí. Trhá mi to srdce na kousíčky.

Každý den, každou minutu, každičkou sekundu sedím, držím jí za ruku a sleduji, jestli se nepohne.

Už mi z toho upřímně začíná hrabat. Dnes jsem tady opět seděl a po pár hodinách civění na to nehybné, ale stále dýchající stvoření, jsem ucítil dotek na ramenu.

"Kámo, vím že jí miluješ ale tohle už není zdravý. Pojď domů, prosím tě." přemlouval mě Dylan. Po chvíli jsem povolil a skutečně se zvedl a odešel.

Tess's pow
Cítila jsem doteky. Slyšela jsem hlasy a krásné melodie. Všechno jsem vnímala, ale nedokázala jsem otevřít oči nebo se jakkoliv pohnout.

Vím, že vedle mě někdo právě sedí a drží mě za ruku. Jen bych ráda viděla tomu člověku do tváře. Ale nejde to.

"Kámo, vím že jí miluješ ale tohle už není zdravý. Pojď domů, prosím tě." Slyšela jsem hlas, který jsem doposud neznala. Stisk okolo mé ruky se uvolnil a pak zmizel. Slyšela jsem jen bouchnutí dveří.

"Kyle..." zašeptala jsem. Věděla jsem, že celou dobu za mnou chodí on. Jak dlouho spím? Týden? Měsíc?

Kyle's pow
Už půl roku se neprobouzí, čím dál víc mě to ničí. Opět sedím na židli vedle jejího lůžka a jemně ji držím za ruku. Už to začínám vzdávat, a to je špatně. Když najednou..

Do pokoje vtrhne.. cože? Brett? Co tu sakra dělá..

"Co tu děláš?" zeptám se mírně podrážděně. Oh, to jsem vám neřekl. Pohádali jsme se. Řekl, že mám rozmazlený děcko.

"Hele Kyle, omlouvám se za to, co jsem řekl. Nemyslel jsem to tak." Řekl smutně.

"Na to jsem se tě neptal. Ptal jsem se, co tu chceš?" Řekl jsen už klidněji a stále držel ruku Tess v té moji.

"Přišel jsem se zeptat, jak na tom je.. Hele Kyle, řekl jsem kravinu, uznávám. Ale každý máme své chvilky, kdy nám ujedou slova, kterých pak litujeme." Upřeně se na mě díval. Musím říct, že má pravdu. Přece nemůžu být naštvaný pořad.

"Dobře, odpuštěno. Ale až budeš mít své dítě, poznáš jaký to je když ho někdo urazí a podobně." podíval jsem se na něj.

"No, vlastně.. dítě mám." pousmál se. Cože? Takhle mladý?

"Vážně? O tom nevím." usmál jsem se.

"Ano. Jmenuje se Peter a je mu půl roku. Mám ho strašně rád, ale jeho matka už mě moc nemusí.." řekl smutně.

"Neboj, taky jsem takové období s Tess měl. Je to pěkně na ni-" zasekl jsem se na konci věty, když jsem na své dlani ucítil stisk. Pane bože!

"Brette, skoč pro doktora! Tess se konečně pohnula!" skoro jsem brečel.

"Kyle.." uslyšel jsem roztomilý chraplák a hlas, který už jsem strašně moc dlouho neslyšel.

"Ahoj lásko." políbil jsem jí. Konečně.