You And I (ff. Martin Carev)

#7

Čekala jsem dlouho do noci, ale Martin nenapsal. Už jsem otvírala chat s ním, abych mu napsala první já, když se mi na obrazovce objevila jeho fotka. 

"Ano?" Řekla jsem do telefonu a čekala na jeho odpověď.

"Ahoj..." řekl nejistě a povzdechl si. 

"Víš..." pokračoval, ale zase nedokončil celou myšlenku.

"Já vím... moc se ti omlouvám, ale máma byla naštvaná, protože jí volala třídní, že jsem někoho napadla, ale měla namysli vlastně jen to házení. Ona to vždycky všechno hrozně přehání a já.." Nedořekla jsem, protože mě Martin přerušil.

" Dost, dost, stačí. Já ti to nemám za zlé Aileen. Nemohla si za to a já to chápu. Jen jsem byl hodně nervozní a nevěděl jsem jak ti to říct." I když jsem ho neviděla, věděla jsem, že se usmál.

"Prostě, promiň a co jsi mi chtěl teda říct?" Řekla jsem mu a nechala ho pokračovat.

"No.. nechci ti to říkat takhle po telefonu. Je to dost osobní a mám s tím dost problém." Vysvětlil mi a já jsem začala tušit, co mi chce říct.

"Dobře, řekneš mi to zítra po škole?" Zeptala jsem se ho opatrně a čekala na jeho odpověď.

"No, to by možná šlo. Tak se ještě zítra domluvíme, ano?" Zase se usmál.

"Jasně, ale já bych už šla spát, přece jenom je už pozdě." 

"Chápu.. tak dobrou noc a krásné sny." Rozloučil se se mnou.

"Jo, díky, dobrou." Odpověděla jsem mu a položila to. 

Ráno jsem měla dost potíže se vstáváním, ale nakonec jsem se z té pohodlné a krásně zahřáté postele vyhrabala. Stíhala jsem to jen tak tak, takže jsem ani nesnídala a po obléknutí hned vyrazila do školy. 

Vešla jsem do třídy a zamířila ke svojí lavici, kde už většinou čekala Emily, ale dneska nebyla nikde. Posadila jsem se a čekala, jestli se třeba jen nezpozdila. O chvíli později zazvonilo, tak jsem usoudila, že je jí asi zle a dneska nepřijde. Pak jsem si uvědomila, že Martin také nedorazil. 

V průběhu třetí hodiny někdo zaklepal na dveře. 

"Dobrý den, omlouvám se, byl jsem u doktora." Oznámil učiteli Martin a šel si sednout. 

"Ahoj." Zašeptal směrem ke mně a já jsem se na něj usmála. 

"Hele, já asi odpoledne zajdu za Emily, abych se ujistila, že je v pořádku, protože mi většinou napíše, když nepřijde do školy." Řekla jsem Martinovi na obědě s omluvným výrazem. 

"Aha, jasně v pohodě." Řekl se zklamáním v hlase. 

"Vážně promiň, ale jestli se tam moc nezdržím, tak ti napíšu, dobře?" Usmála jsem se.

"Tak jo." 

"Dobrý den, je Emily v pořádku?" Zeptala jsem se paní , když mi přišla otevřít.

"Jé, Aileen, jen jí ráno nebylo dobře, bude v pořádku." Odpověděla mi s úsměvem na tváři.

"Dobře, tak ji ode mne pozdravujte." Také jsem se usmála a rozloučila se. 

Cestou domů jsem napsala Martinovi, že už bych mohla a tak jsme si dali sraz opět v parku. 

"Ahoj, tak co jsi potřeboval?" Zeptala jsem se a objala ho na přivítání. 

"No, dneska to nebudu nijak protahovat, aby to zase někdo nenarušil," zasmála jsem se. 

"Takže jsem ti chtěl říct, jak moc mi na tobě záleží a že jsem si uvědomil, že k tobě asi cítím něco víc." řekl a podíval se vzhůru, aby se trochu uklidnil a zahnal nervozitu.

Chvíli jsme na sebe koukali a pak mě políbil. Bylo to něco neskutečného, cítila jsem nepopsatelný pocit. Jeho rty byli měkké a líbal skvěle. Odtáhla jsem se a podívala jsem se mu s úsměvem do očí. 

"Miluju tě, Aileen." Řekl tiše. 

"A já miluju tebe, Martine." Zašeptala jsem mu nazpátek. 

________________________________________________________________________________