Live Puppet I.

II. Co se to sakra děje ?!

        Moji mysl na chvíli ovládl menší záchvat vzteku. Zatnul jsem pěst a udeřil s ní do zdi. Byl jsem šíleně naštvaný. Nechápal jsem nic z tohohle všeho. Byl to jen sen? Nebo snad to byla realita? Co se mi stalo v tom domě?  Měl jsem v hlavě chaos a nedokázal si ho uspořádat, aby mi něco z toho dávalo smysl. Zvedl jsem pohled na sestřičku a trochu mě zaskočil její vyděšený výraz. Zavrtěl jsem hlavou, abych se trochu vzpamatoval a natáhl na ni ruku. Odtáhla se rychle a lehce přikrčila. Raději jsem ruku stáhl k sobě zpátky. "Omlouvám se. Nechtěl jsem vás vyděsit," tiše jsem zašeptal a uhnul pohledem. Doufal jsem, že bude mít pro mě pochopení. Z mého menšího zpytování svědomí mě vytrhl letmý dotek dlaně na mých ramenou. Trhl jsem sebou a otočil se na osobu, která stála za mnou. Postarší usměvavý doktor, zdálo se, že mu tahle situace asi hodně zlepšila den. Vrchní sestra, která hned stála za doktorem proklouzla mezi námi a začala utišovat sestřičku. Mezitím mne doktor a odvedl zpátky do pokoje. Dostal jsem prášky na uklidnění a také na bolest, které jsem tak moc žádal. Byl mi nařízen klid na lůžku. Poslechl jsem, ležel a snažil se nějak všechno v hlavě dát do pořádku. Cítil jsem se nějak unavený. Mé víčka byla najednou těžká. Pomalu jsem zavíral oči. "Drahoušku...", zaslechl jsem někoho vejít do pokoje. Naposledy jsem zvládl ještě otevřít oči, co nejvíce to šlo. Byl to on. Černé vlasy s nádechem do modré..Zlaté oči..Už jsem jen zahlédl jak natahuje na mě ruku. Tma.

 Dny ubíhaly jeden za druhým. Postával jsem celé dny před oknem. Pozoroval jak se koruny stromů začínají zabarvovat. Na zem dopadají poslední listí a počasí se začíná výrazně ochlazovat. Byl jsem tu už dlouho. Neustále mi opakovali, že všechno už je v pořádku. Že brzo už půjdu domů, ale z dnů jsou týdny, z týdnů měsíce a já jsem stále uzavřen tady. Stále ty stejné čtyři stěny. Samota. Nepochopení. Všechno se to pokazilo, tak náhle. Každý den nové pohmožděniny, škrábance a jednou za čas i zlomenina. Chtěl jsem utéct, vysvobodit se z téhle noční můry. Prosil jsem o pomoc, ale pomoci jsem se nedočkal. Byl jsem jen prohlášen za blázna a můj odchod se prodlužoval každým dnem. Z mého zamyšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře, stihl jsem se jen pootočit a už vstoupil doktor. "Neruším?"prohodil s jeho falešným úsměvem, nikdo mi tady nevěřil, všechno mé zranění bylo posuzováno jako sebepoškozování. Popisoval jsem jim osobu nebo spíše tu zrůdu, co ze mě pomalu vysávala život. Ale nikdo ho nikdy neviděl, nikdo o něm neslyšel. Zavrtěl jsem hlavou, abych se vzpamatoval a opětoval úsměv doktorovi-" Nerušíte, jak byste jenom mohl. Jestli se mohu zeptat, jak to bude s mým propuštěním?" odpověděl jsem rychle a pomalu se usadil u stolu poblíž okna. "Tentokrát Vám nesu dobrou zprávu..pane Ookurikara."vydechl a předložil přede mě pár papírů." Stačí jenom souhlasit s přistoupením na léčbu. Kvůli Vašemu sebepoškozování." neváhal jsem nad tím, chtěl jsem pryč, ihned jsem podepisoval papíry, aniž bych si přečetl čeho se vlastně týkají. Neposlouchal jsem nějak dál, moje myšlenky se už jen točily kolem toho, že konečně můžu jít domů. Konečně jsem měl naději se vysvobodit. Když jsem zvedal už hlavu od papírů, abych je předal doktorovi..Nebyl tady. Místo něj tu stál opět on. Přejel svými ostrými drápy po mé tváři, zavrčel na mě tlumeně. Jako kdyby mi dával najevo, že se mu moje pomyšlení vymanit se z jeho spárů nelíbilo. Tentokrát ne. Nenechám se o to připravit. Popadl jsem papíry a běžel ke dveřím. Chytil jsem kliku a rychle vyběhl z pokoje. Jen, co jsem překročil práh pokoje..ucítil jsem ostrou bolest. Svírala celé moje tělo, byl jsem jako paralyzovaný, nedokázal jsem se pohnout. Hleděl jsem před sebe a snažil se přimět tělo se pohnout. Nechtěl jsem skončit. Ne tady, ne takhle snadně. Byl jsem už tak blízko. Nedokázal jsem ani křičet o pomoc. Už byl za mnou, už bylo pozdě. 

 Stál za mnou. Nečinně mě sledoval, čekal kdy začnu opět prosit, aby se nade mnou slitoval. Ale tentokrát ne, nechci se vzdát. Přemýšlel jsem jen nad tím, abych se pohnul, abych běžel. Přistoupil blíž. Sjel dlaní po mém boku a ladně si mě přitáhl mými zády k sobě. "N...ne.." vydechl jsem trhaně a chytil jeho dlani. Přesně na tohle čekal. Mrštil mým tělem zpátky do pokoje, dopadl jsem na tvrdou podlahu a jen tiše zakňučel bolestí. Práskl dveřmi a pomalu se blížil. Sklonil se ke mě a chytil mě za tvář. "Drahoušku.." zašeptal se sladkým zavrněním. Zahleděl jsem se do jeho zlatých očí. Na chvíli jsem měl divný hřejivý pocit. Zvládl jsem se pousmát. Můj zrak se začal mlžit, natáhl jsem naposledy ruku před sebe a pootevřel ústa. Chtěl jsem prosit..byl jsem beznadějný. Najednou mým tělem projela ostrá bolest. Vše se zabarvilo do ruda a opět. Tma.