Live Puppet I.

I. Co se to sakra děje ?!

  Můj klidný spánek pomalu a docela nenásilně přerušily sluneční paprsky. Pomalu jsem otevřel oči a zamračil se na siluetu osoby, která právě roztáhla závěsy a otevřela okno. Jen aby vyvětrala místnost a zbavila se toho nepříjemného pachu. Teprve jsem si toho všiml. Začal jsem se dost stydět. Věc, která způsobovala takový zápach nebylo nic jiného než já. Celé tělo orosené potem a oblečení tak mokré, že bych snad ten pot dokázal z něj vyždímat. Dal jsem hlavu na stranu a zavřel oči, doufal jsem, že si nevšimla mého probuzení. Hrál jsem spánek, tak dlouho dokud neodešla. Jakmile jsem uslyšel bouchnout dveře..hned jsem se posadil rychle a začal se rozhlížet, kde jsem. Trochu jsem ztuhl, když jsem přišel na to, kde ležím. " T-to není možné!"Vykřikl jsem. Vztekle jsem začal vše ze sebe strhávat, jakmile jsem se odpojil od přístrojů. Slezl jsem z postele. Udělal pár kroků, ale hned jsem upadl. Mé tělo mě nechtělo poslouchat, zdálo se mi podivně těžké. Jako kdybych se nepohnul z místa několik týdnů, možná měsíců. Přemohl jsem se a dostal se na čtyři. Takhle jsem se pomalu přesunul ke dveřím. Chytil jsem se kliky a pomalu vytáhl na nohy. Otevřel pomalu dveře a tiše vyšel na chodbu.

  Dveře se za mnou hned zavřely a nastalo ticho. Nevěděl jsem, co dělat, jak se dostat pryč, co je za den nebo proč jsem tady. Samozřejmě mi bylo jasné, že kdyby mě někdo z personálu, zde v nemocnici viděl...asi by mě hned odtáhl zpátky na své místečko. To jsem..ale nechtěl. Rozhlídl jsem se, nebylo cesty k úniku. Promnul jsem si tedy tvář a povzdechl si. Pomalým krokem jsem šel tedy chodbou. Netrvalo dlouho a narazil jsem hned na jednu zdravotní sestru. Sledoval jsem ji jako šelma, která čeká na správný čas, aby mohla zaútočit na kořist. Avšak nic barbarského jsem neudělal. Jen jsem ji chytil opatrně za paži. " Slečno, mohla byste mi prosím dát něco na bolest ?" snažil jsem se vypadat zoufale. Vlastně...já byl zoufalý už dost, takže jsem se nemusel ani snažit. "A-ano.."nervózně odpověděla. Ihned jsem ji pustil a následoval ji. Oddychl jsem si. Měl jsem štěstí, že jsem narazil na poměrně mladou sestřičku a troufám si tvrdit, že mi pomohl i můj vzhled. Přece jen jsem měl krásně vypracované a opálené tělo. Byl jsem vysoký a dost velkým charisma. Vešel jsem do místnosti za ní hned. Usoudil bych, že to byla sesterna, dle všech věcí, co zde byly.  Nějak jsem se moc nerozhlížel, potřeboval jsem se zbavit otravné bolesti, abych mohl fungovat normálně. Podívala se na mě, lehce jsem sebou trhl. " Říkal jste prášek na bolest. Takže, co vás přesně bolí?" přistoupila blíž. S klidným výrazem jsem ji sledoval a odpověděl hned."  Nevím, jak bych to měl přesně popsat. Probudil jsem se a když jsem se chtěl projít..rozbolela mě hlava...taková tupá bolest. Lehce se mi točí hlava a necítím celé tělo." Chvíli mě ještě prohlížela, zda něco netajím. Došla ke skříni a začala prohlížet krabičky prášků." Jak se jmenujete..?"prohodila mezitím, co mi podávala prášky. " Ren....Ookurikara Ren..."odvětil jsem. Posadil jsem se na gauč, vzal si prášky a poté i sklenici vody. Ihned jsem prášky zapil a oddychl si" Děkuji vám...hodně jste mi pomohla" Zvedl jsem pohled a zamrkal jsem. "Děje se něco?" Stála přede mnou, celá ztuhlá a dívala se na mě....jako kdyby viděla ducha. Zvedl jsem se a chytil ji za ruku." Slečno?" Zvýšil jsem na ni trochu hlas. Hned zavrtěla hlavou." Nic se neděje..jen pokud jste Ren...měl byste ležet na lůžku a být v kómatu...Jak jste se dostal ven vůbec? A jak je možné, že vypadáte úplně v pořádku...na to, že jsem byl v kóma deset měsíců?" vyhrkla na mě rychle. Role se okamžitě vyměnili a já na ni blbě civěl, co to říká. " To není pravda...včera jsem šel do domu mého dědečka...pamatuji si, že jsem tam vešel..." Na chvíli jsem se odmlčel, pamatoval jsem si ještě něco matně, ale nechtěl jsem se o tom bavit. Bylo to pro mě dost ponižující." Pak jsem se probudil hned tady....a vy tvrdíte, že jsem byl deset měsíců v kóma?!"Zavrčel jsem vztekle, nic jsem už nechápal, co se tady vlastně děje. Byl jsem zmatený. " Uklidněte se prosím, vše vám doktoři vysvětlí." Snažila se mě klidným hlasem uklidnit, ale moc mi to zrovna nepomáhalo.

PS: Omlouvám se, že jsem dlouho nic nenapsala. Přemýšlela jsem jak bych to mohla vše zlepšit nebo jak si najít čas na psaní. Ale stále žádný nápad a ani čas. Tak jsem se tedy donutila něco napsat. Snad se vám to zalíbí stejně jako předešlé mini kapitolky. ('～｀ヾ) Váš  Ryuu