Spáleniště

1.vzpomínky

Počet slov:1024

flashback:

Vicky byla vždy velmi sebevědomá, nyní dvanáctiletá za chvíli už třináctiletá blondýnka. Měla ráda hudbu, módu a sarkasmus. A taky sebe. Na vše měla skoro ihned dobrou odpověď. Byla velmi odvážná a ráda riskovala. Uměla různá bojová umění a hodně ráda tancovala. S mámou a jejím mladším bratrem Minhem se kvůli erupci ze slunce museli přestěhovat. V novém domě se jí moc nelíbilo. Všechno to tady bylo tak špinavé a bylo zde hrozné vedro. A navíc tady nebyl táta. To s tátou už odmalička cvičila různá bojová umění a byli si dost blízcí. Kdyby si měla vybrat s kým bude Vicky žít, jestli s mamkou nebo s tátou, neváhala by, a vybrala by si tátu. Tátu však Vicky neviděla od doby co šly s rodinou na jedno z povinných vyšetření. Ty se začali provádět od doby, co začalo být nepřiměřené horko.

Dnes se však na jedné obrazovce rozsvítilo červené světlo a tátu někam začali odvádět. Táta se bránil, bohužel ozbrojenců bylo moc, a tak stihl za svou rodinou pouze zakřičet že je má moc rád a že maminku miluje. Maminka začala strašně brečet. Poté za ní došli další doktoři a řekli jí, pro ně nejspíš velmi radostnou zprávu, po které se maminka srcedlivě rozplakala a smutně, ale i trošku pyšně se podívala na své dvě jediné děti. Minho sice nevěděl co se stalo, ani proč maminka pláče, ale ihned ji běžel obejmout.

Na to vše malá Vicky vzpomínla před spaním. Je to už měsíc co neviděla tátu, a vždy když se maminky zeptala kde je táta začala maminka brečet. Vicky nevěděla proč, ale byla odhodlaná to zjistit. Zítra měla mít narozeniny a chtěla se při té příležitosti znovu zeptat maminky kam tátu odvedli.

Toho se však Vicky ani nedočkala. Hned ráno jí probudila velká rána a do domu vtrhli stejní ozbrojenci, kteří odvedli jejího tátu. Tentokrát si však Vicky všimla i nápisu Z.L.O.S.I.N. který měli na černých uniformách. Popadli Vicky a Minha a odváděli je z domu. Dole děti uviděli jak se za nimi jejich matka dívá se slzami v očích. Vicky se však za matkou dívala déle než její bratr a tak viděla jak k jejich matce přišel jeden z ozbrojenců a střelil jí kulu přímo do srdce. To vehnalo Vicky slzy do očí, ale slíbila si že brečet nebude.

Ozbrojenci je odvedli do letounu, který se na ulici vzal nevím odkud. V letounu už byli nějaké další děti. Všichni mlčeli, až na jednu brunetku, která vypadala že je jí vše jedno a mlela páté přes deváté, že jí skoro nebylo rozumět. Jakmile uviděla že jsou v letounu nové přírůstky, hned se k nim vydala a představila se."Ahoj, já se jmenuji Kristin, a jak vy?"" Já jsem Vicky a tohle je Minho" představila je Vicky brunetce, která byla asi tak ve věku Vicky. Dvě dívky se spolu ihned začali bavit o módě a nejnovějších hudebních hitech. V letounu byly určitě že všech dětí nejstarší. Najednou sebou letoun trhl a začal klesat. Ozbrojenci je vyhnali před letoun a vedli je k velké kovové budově, která vypadala téměř nedobytně. Strčili je do pokojů po dvou a nechali je napospas jejich myšlenkám. Všechno se zdálo tak absurdní. Jaký to všechno mohlo mít smysl? Vždyť v čem mohli být tak výjimeční, že je sem zavřeli? A nebo to bylo proto aby se jich jednoduše zbavili? Proč je ale rovnou nezabili?
Tyto otázky a ještě spousta dalších se většině dětem právě teď míhaly hlavou. Avšak jedna blondýnka s brunetkou se pořád ještě bavily o módě. Vyrušilo je až podivné zachrčení z podivné krabice která visela na stěně a následně se z ní ozval ženský hlas který jim oznamoval, aby se přesunuly z pokojů do projekční místnosti, do které je zavedou zaměstnanci Z.L.O.S.I.N.u .

Projekční místnost byla velká kruhová místnost s pódiem a spoustou židlemi na které si posedali všechny děti zavedené sem zaměstnanci Z.L.O.S.I.N.u . Vicky obejmula Minha a ten ji pevně stiskl v náručí. Potom šel za chlapcem s kterým byl asi na pokoji a Vicky se vydala za Kristin. Ta jí držela místo hned vedle ní. Sedly si a začaly si znovu povídat.

Vyrušila je až žena v bílém, která vešla na pódium." Vítám Vás všechny ve Z.L.O.S.I.N.u - organizaci pro záchranu lidstva. Jmenuji se Ava Paigová a jsem šéfka této organizace. Vy jste naše záchrana. Skoro celou naši zemi sežehla erupce ze slunce, která zapříčinila smrtelné vedro. Dále naši zemi začala sužovat nákaza. Tato nákaza je také důsledkem sluneční erupce. Když se jí nakazí lidé tak zešílí a stanou se z nich raplové, jejichž chování se podobá zvířecímu. Jsou agresivní a nebezpeční. Žijí všude. Ale naší organizaci se podařilo většinu lidí dostat do města. Ze Země skoro nic nezbylo. Poslední místo které se nám podařilo udržet jakž takž v bezpečí je Spáleniště. Tam můžou lidé celkem v poklidu žít a vyrovnávat se s erupcí. Je několik fází erupce. Vy jediní jste vůči erupci imunní. Vás nejde nakazit. Zde jste v bezpečí, ale venku na Spáleništi se to hemží raply, kteří vás sice nemohou nakazit, ale zabijí vás, nebo se o to pokusí a zrání vás. To si však nemůžeme dovolit. Pomocí vás můžeme vyvinout sérum, díky kterému vyléčíme erupci. To vy jste naše spása. První tři roky si můžete zvykat na nové prostředí a cvičit v tělocvičně, která vám bude plně k dispozici. Můžete se zde učit i různé cizí jazyky. Jednoduše se budete moct zlepšovat. Další roky budete posíláni na různé testy ve kterých se budeme snažit vyvinout léčící sérum pomocí sledování vašich mozků, sledování vašich reakcí a myšlenek. Do té doby si užijte pobytu zde. Nyní můžete jít do pokojů a pořádně se seznámit v jídelně. Tu můžete považovat i za vaši společenskou místnost.To je vše, děkuji vám za pozornost."

Po celou dobu jejího proslovu se za ní promítali věci a místa o kterých právě mluvila. Po proslovu se všichni odebrali do jídelny, neboli společenské místnosti. Tam zamířily i Vicky s Kristin. Ale ty byly tak zabrané do svého rozhovoru, že se několikrát zastavily, jednou se ztratily a tak dorazily do jídelny hodnou chvíli po ostatních. Po jídle se všichni odebrali do svých pokojů a zůstali tam až do večeře. Po večeři šli všichni spát.