Spáleniště

2.v jídelně

Počet slov:674

Z pohledu Kristin:

V jídelně sedělo asi 120 dětí. Když jsme tam s Vicky došli všichni se na nás otočili od jídla. Bylo ráno a my s Vicky jsme trochu zaspaly. Ale to se může stát každému, ne? Dojít pozdě na snídani druhý den po příjezdu do podivné organizace, která se jmenuje Z.L.O.S.I.N.  Dobře asi ne každému. Ale to znamená že jsme vyjímečné. A to rozhodně jsme. Takže vůbec nevadí ani není divné, že jsme asi jako jediné došli pozdě. Vůbec. Ani trochu. No asi trochu jo, ale co? Jsme vyjímečné. Možná bych mohla přestat přemýšlet o  v tom jak jsme vyjímečné. Ale když mám pravdu. Dobře nechávám toho. S Vicky jsme si sedli na zbývající místa a bavily se dál. Z Vicky se za tu krátkou dobu stala něco jako moje sestra,sestra kterou jsem nikdy neměla. Ale s Vicky se cítím jako bychom jsme se znali celou věčnost, jako by jsme pro sebe byly přímo stvořené. Skoro na vše máme stejný názor, což je super. V tom nás vyrušil  jeden malý bloňďáček, který si nás zvědavě prohlížel "Co si myslíte o těch testech? Vypadáte z nás tady nejstarší." " Když ti prominu fakt, že jsi nás právě přerušil z naší převelice důležité debaty o tom, jestli se k černým vlasům hodí tyrkysová barva a světle růžové nehty, což se mimochodem hodí, tak bych řekla že je to naprostá kravina. " Dokončila jsem svůj monolog a tázavě se zadívala na Vicky, která se právě zabývala svými  fialovými nehty, které měla vážně skvěle nalakované. "Pěkně ujetý a bláznivý. " řekla po chvíli která by se mohla rovnat zhruba půl hodině co se na ni všichni zvědavě dívali. "Podle mě je to super, můžeme pomoct spoustě lidem" namítl další kluk. "Jak se vlastně jmenujete? Já jsem Newt." řekl bloňďáček " Já se jmenuju Kristin a tohle je Vicky." Představila jsem nás. Náhle se k Vicky přihnal jeden malý klučina. "Ségra" vypískl a pevně ji objal. Ona se usmála a objala ho zpátky. Pak se otočila na mě a tomu klučinovy nasměrovala pohled taky ke mě. Ten kluk se nejdřív zvědavě podíval na mě a poté zpět na Vicky. Vicky se hned ujala slova. "Tohle je Minho, můj brácha, a tohle je Kristin, moje nová a super kámoška." představila nás Vicky. "Moc mě těší poznat bratra Vicky." řekla jsem pobaveným hlasem, jelikož on se moc k pozdravu neměl. " Já jsem Vicky." řekla jsem s úsměvem na rtech a podala mu ruku. On mi jí trochu ostýchavě stiskl. Pak se zase vrátil na svoje místo a začal si povídat s ostatníma okolo.

Ten den v době snídaně přišla do jídelny zase ta paní v bílém. " Dobré ráno. Jmenuji se Ava Paigová jak už všichni dobře víte. Doufám že jste se dobře vyspali. Dnes už se můžete zapsat do cizích jazyků, sportů nebo i jiného studia. V projekční místnosti je tabulka s možnostmi studia. V průběhu celého roku studia samozřejmě můžete zanechat. Máte tři dny na rozhodnutí. Je to jen na vás. To je vše, vybírejte dobře." domluvila a všichni začali hned mluvit s ostatními o tom, co by chtěli studovat.

Po snídani se všichni nahrnuli do projekční místnosti. Já s Vicky jsme se prodraly až k tabulce. Začala jsem číst " sebeobrana, gymnastika, tanec, šití, jazyky, fotbal, modeling, basketbal, míčové hry." u jednotlivých "studií" byly i dny a časy kdy, a kde se májí jednotlivé aktivity odehrávat.

Později na pokoji jsme se s Vicky bavily o tom na co se přihlásíme. " Já bych brala sebeobranu, tanec, šití, jazyky a modeling." řekla jsem. Vicky dodala " Já to samý, ale ještě bych přidala gymnastiku." " Souhlasím." odpověděla jsem. " Jdeme se tam zapsat?" zeptala se. " Tak jo."

Když jsme tam došli nikdo tam nebyl. Někteří se už zapsali, ale bylo jich hodně málo. " Doufám že nebudeme dostávat domácí úkoly, jinak se zblázním." dodala jsem s předstíraným zděšením. V duchu jsem se ale opravdu trochu bála že budeme dostávat domácí úkoly. " Taky doufám." řekla Vicky tak smutně a zoufale že mi to nedalo a rozesmála jsem se. Poté jsme se ještě chvíli bavily a  za chvíli jsme šly na pokoj.