Dveře se otevřeli a v nich stál Josh s tím nejširším úsměvem, co dokázal na tváři vytvořit.
Jordan si ho ihned všiml a šel za ním. Byl zvědavý, co mu jeho bratříček povypráví.
-------------
"...No a potom jsme se obejmuli, rozloučili a šli domů" Žlutovlasý dokončil svůj proslov a usmíval se jako nikdy.
"A kdy mu hodláš říct, že ho miluješ?" Řekl Jordan a sledoval, jak Joshovi mizí úsměv na tváři.
"Nevím.. Bojím se" řekl Josh zklamaně. Bál se, že kdyby mu to řekl, tak ho ztratí.
"Musím vymyslet jak mu to říct" řekl zamyšleně a společně s Jordanem vymýšleli, jak mu to říct.
----------------
Tyler šel domů s úsměvem na tváři. Byl z dnešního dne spokojený.
Bylo to zvláštní. Nemyslel si, že by existoval osud nebo něco takového. Protože osud je nejspíš to, co je spojilo. Nebo taky láhev vodky, ale to je něco jiného.
-------------
"Poslouchej mě, ty idiote!" Křikl Jordan, když se s Joshem začali přeřvávat.
"Takže! Ty mu to řekneš přes skype. Je to jednoduchý. Už jste spolu několikrát volali, tudíž víš, jak se to používá. A kdyby tě náhodou odmítl, tak aspoň nikam neuteče. A vlastně... Teď není jiná možnost, než tohle, když jede pryč" ukončil svůj proslov kudrnáč a vítězně se usmál.
"Okey, fajn" odsekl ho Josh. "A kdy mu to mám říct?"
"No, to už je jen na tobě" usmál se a poplácal ho po zádech.
Josh se bál. Bál se odmítnutí. Věděl, že kdyby Tylera ztratil, už by si to neodpustil.
