ana boy./ tronnor

53 dnů potom

„Ahoj, Tro."

Connor stál ve dveřích a usmíval se na mě. Bez vyzvání vešel do pokoje a sedl si na židli vedle postele.

„Ahoj." vydechl jsem s pousmátím. Konečně za mnou přišel.

„Co se stalo za tu dobu, co jsem tady nebyl?" zeptal se s úšklebkem. „Moc dobře to víš, tak ze sebe nedělej blbečka." odpověděl jsem a protočil oči.

Connor se zasmál. "Vím. Tak povídej, jaká byla?"
Jaká byla? Strašně zvědavá, ukecaná a hektická. Pravý opak mě.
„Eee, asi v pohodě, myslím. Budu si muset zvyknout na to, že o tom musím s někým mluvit." Rozpačitě jsem si prohrábl vlasy. Od příjezdu už se vcelku spravily. Tolik nepadaly a zdály se být docela zdravé. Což mě neuvěřitelně těšilo. Už jsem totiž nebyl poloplešatý ale jen čtvrtinově plešatý.
Con se usmál. „Tak to je fajn."

„A jak ses měl ty?" zeptal jsem. Potřeboval jsem změniz téma. Byl jsem zvyklý, že pořád mluví Con. Většinou už ve dveřích spustil o tom, co se dělo. Dneska byl ale byl jakýsi zamklý. „Stalo se něco?" zeptal jsem se opatrně.

„Ne." Odpověděl, ale já poznal, že lže. Uhýbal pohledem a hrál si s prsty. Opatrně jsem se natáhl z postele a dlaně mu položil na jeho.
Hodně se mi v tomhle zvýšilo sebevědomí. I když jsem do toho mohl započítat jen rodinu a Connieho. A ani toho jsem nechtěl, ale mě začal tak často objímat, že jsem si na tělesný kontakt zvyknout musel.
„Stalo se něco?" zeptal jsem se znovu. Potily se mu ruce. „Ne, Tro, já o tom nechci mluvit."

Trošku zaraženě jsem ruce zase stáhl. „Aha. Dobře. Promiň." odpověděl heslovitě a dlaně schoval pod peřinu.
Už jsem chtěl jenom mlčet. A vypadalo to, že Con taky.

Po chvíli zdrceně vydechl. „Já to nedokážu." „Co nedokážeš?" opáčil jsem s pohledem upřeným po pokrývky. „Neříct ti to." Tahle odpověď mě donutila zvednout pohled k němu. „Co mi neříct, Connore?" zeptal jsem se možná trochu víc ostře.

„Tro, já četl ty tvoje dopisy."

Překvapeně jsem zalapal po dechu. Ne, ne, ne. On si jenom  dělá srandu. Určitě. Musí...
„Cože?!" „Četl jsem ty dopisy. Od tebe pro mě."

Přidal jsem si, jak kdyby mi rozřízl lebku, otevřel ji a podíval se do každého zákoutí mé mysli. Bylo to stokrát horší, než kdyby mě viděl nahého.
Snažil jsem se zadržet slzy ale marně. Odvrátil jsem od něj pohled. „Běž pryč, Connore." „Tro, počkej. Já ti to vysvětlím..." „Prostě vypadni, jo?! Dej mi kurva pokoj! Už tě nikdy nechci vidět!" zařval jsem už s pohledem upřeným na něj a rychle si otírajíc slzy, aby nic neviděl.

Connor zaraženě vstal a došel ke dveřím. U nich se nejistě otočil a díval se na mě pohledem to nemyslíš vážně. Já mu ho oplácel táhni k čertu.
Otevřel dveře a bez rozloučení zmizel.

Natáhl jsem se po kapačce a vypojil ze své paže. Pak se stáhl do klubíčka a přetáhl přes hlavu peřinu.

Začal jsem jezdit nehty po zápěstí a chtěl umřít.