Love me daddy!

Part 3

Pohled Chanyeola

     Pokojem proletěla další skleněná věc. Jakmile dopadla na zem, roztříštila se se strašlivou ránou, stejně tak jako mé sny. Křik se rozléhal celým bytem a za tím vším stála jedna osoba. Jedna jediná osoba, která mi vše zničila. Moji naději v poklidný život. Seděl jsem sem na gauči s dlaněmi na obličeji a snažil se potlačit můj vztek. Kdyby alespoň na minutu sklapla a používala logické myšlení. Odfrkl jsem si a prudce vstal. To ji na chvilku zarazilo. Přešel jsem rychle k ní a za zápěstí ji přitlačil ke zdi. ''Tak poslouchej zlato. Ze začátku jsem tě opravdu miloval. Ale teď se mi hnusíš! Myslíš si, že nevím s kolika jinými chlapy jsi mezitím spala?! Ty si ze mě ještě dovoluješ dělat kreténa?! Já narozdíl od tebe byl věrný. A podívej jak to dopadlo. To dítě si necháš a až ho vyprdneš tak si ho vezmu k sobě a tečka. Nechci slyšet žádné výmluvy ani kecy a už vůbec tě nechci vidět, jak se o něj zkoušíš přijít! Je ti to jasné?!'' zavrčel jsem a zase ji pustil. Do očí se jí nahrnuly slzy a jen kývla. Do té doby, než se narodí to s ní ještě zvládnu a pak navždy sbohem. Objal jsem ji a usadil se s ní na gauč. Jen devět měsíců a pak snad bude od ní klid...

     To jsem si dřív myslel. Jak stupidní jsem mohl být? Vylekaně jsem zalapal po dechu a prudce se posadil na posteli. Proč se mi o tom pořád zdá? Proč si to pořád tak vyčítám? Nebyla to moje chyba. Najednou zaskřípaly dveře, což  mě znovu vyděsilo. Prudce jsem otočil hlavou za zvukem a spatřil v ne velké škvíře mezi dveřmi a futry stát Jimina v jeho velké noční košilce a méďou v jedné z jeho ručiček. Lehce jsem si oddychl a pořádně se narovnal. ''Copak se děje Jiminie? Nemůžeš spát?'' zeptal jsem se sladce. Jimin jen přikývl a šouravým krůčkem přišel k mé posteli. ''Tatínku? Nevadí když s tebou budu dneska zase spát?'' protřel si očka a roztomile naklonil hlavu na stranu. Usmál jsem se a odkryl kousek místa, které jsem mu uvolnil. Jimin se vyškrábal nahoru na postel a já nás pořádně přikryl. Pořádně jsem si ho na sebe natiskl, ale ne moc pevně abych mu neublížil. Byl tak roztomilý. Prohraboval jsem mu vlásky a broukal mu jeho oblíbenou písničku. Když už klidně dýchal a vypadalo to, že už spí, rozhodl jsem se pokusit se usnout taky. Zavřel jsem oči a nechal mé myšlenky putovat na jakousi dalekou cestu. Zastavil jsem se až u jedné malé roztomilé osoby, která mi neustále působila motýlky v břiše a příjemné chvění u srdce. Nikdy by mě nenapadlo, že bych na něj mohl narazit znovu a už vůbec by mě nenapadlo, že bych ho potkal takhle. Na střední byl strašně roztomilý, nevinný, čistý, malý a zkrátka jako štěňátko. Ale teď už je jiný. Možná se mi to jen zdá, ale připadá mi, že dospěl, ale zrovna ne v té nejlepší cestě. Celkem mi chybí ty jeho roztomilé stránky. Ale nic proti tomu nemám! Teď si asi říkáte jak toho o něm vím tolik. Mám své zdroje. Kéž bych tak mohl vrátit čas. Neříkám, že bych Jimina vyměnil, to ne. Ale chtěl jsem alespoň poznat Baeka jako přítele, abych s ním mohl být v kontaktu a mohl se s ním vídat alespoň jako kamarád. Ale co opravdu chci je být jeho boyfriend. Držet ho za ruku, objímat ho, tulit se s ním, žít s ním a oplácet si lásku navzájem. Ale jde to snad když tu je ta kráva, která nenechá ani mě a ani Jimina na pokoji? Pokud se mi někdy podaří se jí zbavit, tak to budeš právě ty Baeku, koho budu chtít mít při sobě. Jen na mě ještě chvíli počkej prosím. A s tou myšlenkou jsem usnul.

Pohled Baekhyuna
     Tři ráno a já nemůžu spát. Neustále musím myslet na to co mi řekl Yeol. 'Nehraj si se mnou Byune. Pokud si už nechceš vykat a hrát si na neznámé, tak se tak začni chovat posero. Prozatím tě nechám, ale příště si dej pozor.' On...on mě zná! Pamatuje si mě, ani nevím jak. Ví o mé existenci! Nemůžu tomu uvěřit. Park Chanyeol mě zná! Za touhle vší radostí se však skrývala jedna otázka, která mě sžírala a ani jsem o tom, zatím, nevěděl. Na co si mám dávat pozor? Hrozí mi snad nějaké nebezpečí? Nebo je to myšleno v úplně jiném směru? Z jedné otázky, stejně tak jako z kapky vody, se utvořilo moře dalších a mě to nedalo. Musím tomu přijít na kloub. Musím to všechno vyřešit, proč se Jimin bojí své matky a nechce k ní chodit, co tím Chany myslel, jak mě vůbec zná a o co mu jde. A myslím si, že vím, kdo mi s tím pomůže. Zítra k nim skočím a zeptám se. Ale až zítra. Nakonec jsem usnul hlubokým spánkem. Tak hlubokým, jako je ono samé oceánské dno. 

     Ono když se řekne hluboký spánek, tak se nejčastěji myslí ten dlouhý a za nic na světě vás nic nedokáže vzbudit. A přesně to se teď stalo mě. Bylo devět, když jsem se probudil. Škola začíná od sedmi. Takové dvě slušně prospané hodiny se těžko budou vysvětlovat. Rychle jsem na sebe naházel věci, na snídani jsem se vykašlal, vyčistil si zuby a utíkal do práce. Jelikož jsem auto měl od včerejška v opravně musel jsem doslova utíkat, částmi jsem jel busem. Do školy jsem přijel v 9:50 a hned jsem upaloval do mé třídy. Naštěstí tam byl Lay, který za mě suploval. Zrovna byl s nimi v kroužku a ukazoval jim různé léčivé bylinky v knize. Byl na něj hezký pohled, ale rychle jsem se vzpamatoval a odkašlal si, abych na sebe upozornil. Některé děti ke mě přiběhly a začaly se vyptávat proč jsem přišel pozdě. Jiné seděly stále v kroužku s Layem, který se jen nevinně usmíval. Dnes jich tu bylo celkem málo. Začal jsem počítat a opravdu. Byla jich tu ani ne polovina. Nejvíc mě však znepokojila Jiminova nepřítomnost. Copak se asi tak stalo? Proč tu není? Ach bože, co si jen počnu? 

     Po škole jsem musel vyplnit pár papírů a omluvit se šéfovi za pozdní příchod. Naštěstí jsem jeden z jeho oblíbenců, takže jsem proklouzl celkem hladce. Hned co jsem vyšel ze školy jsem chtěl napsat jistému člověku, ale jistá osoba mě zastavila. Byl to Chanyeol. Stál tam u svého auta a čekal na někoho. Jakmile mě spatřil, jeho oči se mu rozsvítily a rychle na mě začal mávat. Přišel jsem k němu a tázavě naklonil hlavu. ''Děje se něco, pane Park? (A/N: don't judge me...ale prostě Parku zní jak párek) Je Jimin v pořádku?'' Víc otázek jsem vyslovit nemohl. Bylo by toho moc a tyhle byly nyní zásadní. ''Jimin je v pořádku. Ale...potřeboval bych pomoc.'' Zvedl jsem obočí a naznačil ať mluví dál. ''Jde...o mou situaci. Můžeme...jít někam do soukromý?'' zeptal se mě Chan a já jen přikývl. ''Smí to být vaše auto? Ještě jsem měl v plánu někam zajít.'' řekl jsem a on jen přikývl. Otevřel mi dveře a já mu poděkoval. Než nastoupil i on, tak jsem si auto pořádně prohlédl. Vonělo stejně jako on. Po kraťoulinké chvilce si nasedl i Chan a zavřel za sebou tiše dveře. Jakmile jsme oba seděli, spustil. ''Víte, zaprvé se vám chci moc omluvit za to, že jsem na vás vyjel. Asi jsem si vás s někým spletl. A potřebuji vaši pomoc.'' kývl jsem. ''Jimin nechce chodit k jeho matce. To už jistě víte. A já se s tím rozhodl něco udělat. Jen potřebuji vaši pomoc.'' znovu jsem kývl a pozorně nastražil uši. To co ale přišlo, mi vyrazilo dech. ''Můžete předstírat mého přítele?''