Love me daddy!

Part 18

Pohled Chanyeola

     Zalapal jsem po dechu a nevěřícně koukal na může přede mnou. "To...to myslíš vážně?" Vykulil jsem oči a znovu se nechal křeslem pohltit dovnitř. Zaprdle jsem tam seděl jako nadmutá hruška a nevěřícně kroutil hlavou. Snažil jsem se vstřebat onen šok, do kterého jsem se dostal z tolika informací. "Takže... Co- co se jako bude dít teď?" Koukl jsem na Suha. On jen pokrčil rameny. "To nevím. Ale vím jistě, že manažer Kim ho bude chtít vystopovat a znovu chytit a zavřít." Zavrtěl hlavou a usrkl si ze svého šálku čaje. "Jak jako zavřít? To jako musel mít klec nebo-?" Na to má jediná odpověď byla Suhovo smích. "Ne úplně klec. Spíš taková dobře tvrzená cela. Je téměř nemožné se z ní dostat, ale on je zkrátka génius. Vždy si najde cestu ven." Řekl po chvilce a já jen kývl. Celkem se mi nelíbilo, jak perfektně ho znal. Bylo to děsivý. "Jak toho o něm tolik víš..." Zašeptal jsem aniž bych si to uvědomil. On nadzvedl obočí a zákeřně se zasmál mezitím co pokládal šálek na stůl před námi. "Víš Chanyeole, kdyby jsi měl můj život, pochopil by jsi. Jaké to je, živořit z toho mála, co se nám tvůj manažer snaží věčně sebrat. Jaké to je dělat někomu ocásek, plížit se za ním jako stín a nemít žádné jméno. Nevíš jaké to je." S každou větou se ke mě přibližoval a já se zasouval stále hlouběji do křesla. Ale jednou přeci jen únikové místo došlo a já mohl jen koukat na jeho obličej plný zlosti ke světu. "Dovol mi, příteli, povědět ti můj důvod." Obkročmo si sedl na můj klín a ruce mi dal na tvář. "Důvod, proč jsem se skamarádil s největším géniem 21. století, nemilosrdným vrahem, tak krutým, že pouhý pohled na něj dokáže zabíjet. (A/N: a to doslova 😶) Důvod, proč znám Laye..."

Pohled Baeka

     Seděl jsem za svým stolem a pozorně si prohlížel každičký detail všech fotek, které pocházeli z onoho osudného štosu. Ale ne a ne nic podezřelého najít. Otráveně jsem si povzdychl a zhoupl se na mé židli. Chvíli jsem pohlížel do stropu a nechal své myšlenky jen tak plynout než mě vyrušil hlas našeho zdravotníka. "Copak se děje Baekkie?" Zeptal se něžně a sedl si na okraj stolu. Znuděně jsem se na něj podíval a zakřenil se. "Ale nic. Co ty? Jakto že nejsi na ošetřovně?" Jemně jsem se usmál a sledoval ho, stále zamyšlený nad jednou z fotek. "Víš, já tu končím..." Na to jsem se převrhl zpátky, že jsem málem přepadl na stůl a vyjeveně na něj zíral. Teprve nyní jsem si všiml, že na sobě nemá svůj zdravotnický plášť. "Cože? Proč?" Zeptal jsem se po chvilce mrazivého ticha. Lay mě za ruku zvedl na nohy a usmál se. "Ty už máš teď volno, že? Pojď se mnou někam do soukromí. Vše ti vysvětlím." Na to jsem zavrtěl hlavou, ale jeho ruce jsem stále svíral ve svých. "Nemůžu, čekám na Chanyeola. Jimin by-.."
Ani jsem to nestihl doříct a už jsem se octl pod železným sevřením. Lay mě přišpendlil na stůl a ruku s šátkem mi přiložil na ústa. Byl jsem zmatený, co se to děje?

     Nevím, jak se to stalo....

     Ale asi jsem byl...

     Unešen..

Pohled Chanyeola

     Cítil jsem Suhův dech na mém krku a bolestně vyjekl, když mě pevně připoutal k židli, na které jsem se nyní nacházel. Nevěděl jsem proč tu jsem nebo co dělám. "Proč..." To bylo to jediné na co jsem se zmohl. "Chanyeole, nepleť si teď mé činy. Já se tě nyní jen snažím chránit." Usmál se na mě Suho a lano malinko povolil. "Kdyby jsi chtěl mou důvěru, neseděl bych tu připoutaný k židli Junmyeone." Vykuckal jsem ze sebe, když jsem znovu ucítil jeho dech za mými zády. Bál jsem se...ne, byl jsem strachy posraný. "Máš pravdu, že tohle nepůsobí nejlépe. Alespoň pro tebe. Pro mě je to teď výhoda Chanyeole. Pokud si získám jeho důvěru, nic se ti nestane. Tak se mnou trochu spolupracuj a šílej. Skvívej se v bolestech a hlučně kvílej. Zachrání ti to život." Přes oči jsem dostal pásku a do pusy hadr. I když jsem zcela nechápal o co jde, rozhodl jsem se Suhovi důvěřovat a začal jsem sebou jemně škubat. Pak jsem sebou začal trhat silněji a vydávat bolestné kvílení. Suho mě poklepal na rameni, aby mi naznačil svou pochvalu. Za chvilku jsem slyšel zapnutí nějakého elektronického zařízení a pak jen hlasy.

"Pane, mám ho tu pěkně spoutaného. Co teď s ním?" Slyšel jsem Suha a jakmile jsem cítil jeho dotek, začal jsem sebou znovu házet.

"Páni, pane Kime, musím vás velmi dobře odměnit. Skvěle jste splnil svůj úkol. Nyní můžete jen čekat než si ho osobně přijdu vyzvednout. Ale moc mi ho tam nepotlučte." Zasmál se a mě se chtělo zvracet. Ale taky brečet. Tohle má být muž ke kterému jsem vzhlížel? Kterého jsem měl jako vzor? Ani hovno. Končím. Rozhořčeně jsem sebou začal mrskat ještě víc a vydávat dušené zvuky. Jen ať si sem přijde. Jen ať po mě jde. Já mu ukážu-

"A pane Kime, nezapomeňte se pak postarat o tu jeho buzničku. Rád bych, aby žádné další trable nebyly nutné." Zasmál se a hovor típl. Nyní jsem tam jen tak seděl jako života zbaveného. Co tím myslel? Jakou buzničku? Myslel Baeka?

"Baek.." vzlykl jsem tiše a cítil zase svobodu pohybu. Podíval jsem se na Suha a v očích jsem už měl připravenou strž slz. "Neboj. Lay se o něj postará." Vzal mi obě ruce a vytáhl mě opět na nohy. Koukl jsem se na něj dolů a zoufale se snažil najít jakýkoliv náznak útěchy.

"Neboj, bude v pořádku. Slibuju." Udělal skautské gesto a já jen kývl. "Dobře, budu ti věřit." Najednou jsem celý zkoprněl a zbělal.

"Suho, kde je Jimin?"