,,Víš Caitlyn...,"
vydechla a stekla jí slza po tváři,
,,děda...odešel do nebíčka..."
dořekla a začla brečet. Caitlyn zvlhly oči a spustily se jí z nich malinké slané kapičky dopadající na zem. Došla až do svého pokoje, lehla si do postele a brečela a brečela...
Roky šly dál a o její babičku, která trpěla demencí, už se nemohl nadálé nikdo starat. Ne, že by nechtěli. Prostě nemohli. Společně se strejdou o ní měli střídavou péči, ale času bylo méně a méně a stará paní nemohla být doma sama. A tak jí zapsali do ústavu pro postižené Alzheimerem.
