Never Give In (+BVB!)czech

9.

Už byla tma. Před námi bylo ještě půl cesty, sama se divím, že jsem šla tak daleko. Ale zpět k tématu. Byla noc. Okolo 9 hodin. Vždycky jsem se bála nocí. Teda, ne vždycky. Od svých 12ti...

***flashback***

Noc. Tma. Strach ve mně rostl každou sekundu. Stálá jsem pod lampou, která nesvítila zrovna nejlíp. Byla jediná v rozmezí několika metrů, až na jednu naproti mě. Čekala jsem na mámu, která mě měla odvést. Měla zpoždění, jako vždy. Stálá jsem pod lampou, nemohla jsem být ve tmě. Nevím, proč jsem se tak bála. Nikdy jsem se nebála tmy. Problém je, že jsem nikdy nebyla nikde sama. Sama ve tmě. Okolo nebylo ani živáčka. Ticho. Hrobové ticho. Lampa naproti mě zhasla. Přejel mi mráz po zádech. Někteří by si řekli, že tam přijde nějakej ožrala nebo dealer, či tak něco. Kéž by. Odmala, spíše od tátova odchodu, jsem si nacházela stále nové kamarády. Kamarády, které jsem viděla jenom já. Dostávali se tak hluboko do mé mysli, že jsem nemusela vymýšlet, co by mohli říct a začali mluvit sami. To by bylo normální, kdyby jsem je nevídala doteď. Přestala jsem o ně jevit zájem. Člověk v mém věku dospívá, a tak jsem si řekla, že to není normální. Začali mě opouštět. Avšak někteří zůstali a chtějí se pomstít. Za co? Že jsem je vyměnila. Našla jsem si jiné kamarádky, opravdové.

Čekala jsem dalších deset minut na nezvěstnou mámu. Co když se jí něco stalo? Co když je tohle ta pomsta? Něco jsem zaslechla. Jemný šepot. Otočila jsem se, abych se ujistila, že tam nikdo není. Za mnou byl jen hustý les. Otočila jsem se zpět. Jskobych v koutku oka něco zahlédla, ale rychle to zmizelo. Zase jsem uslyšela ty hlasy, ale hlasitější.

"Uteč. Uteč. Uteč. Uteč." opakoval se pořád dokola. Ale já stála jako přikovaná. Oči se mi strachem plnily slzami.

"Zabij ji. Zabij  ji. Zabij ji." slyšela jsem jiný hlas, tentokrát jsem už brečela. Za mnou jsem slyšela kroky a šum. Už byl téměř u mě, když přijela máma. Ani nevíte, jak jsem byla šťastná...

***end of flashback***

Tmy přibývalo a já začínala mít větší strach. Začala jsem se třást, ale ne moc, aby si toho nevšiml. K mé smůle jsem začala brečet. Vím, jsem ufňukánek. Ale byli by jste taky, kdyby jste měli téměř od narození schyzofrenii. Úplně jsem začala brečet. Zastavila jsem se a dala si ruce na obličej. Ucítila jsem ruku kolem mých ramen, asi si můžete domyslet, kdo to byl. Ano. Byl to Max XD. Ne, ale vážně. Andy, samozřejmě. Neptal se, co se děje a prostě si mě přitáhl blíž a rozešli jsme se. Přestala jsem brečet, ale pořad jsem měla strach.

Došli jsme domů a Andy jako by se vzpamatoval začal dělat s ostatními blbiny. Nevěřícně jsem se na něj dívala.

"Tak co vy holubičky, kde jste byli tak dlouho?" zeptal se Ash. Táta se na něj podíval, a věřte, že kdyby pohled zabíjel, už by ležel v takovým tom autě, jak odváží mrtvý lidi.

"Purdy drž hubu. Ale pravda, kde jste tak dlouho byli?" Řekl táta.

"No tady slečna si usmyslela, že půjde co nejdál do parku a pak tam stráví celý den nic neděláním." uslyšela jsem po sakra dlouhé době Andyho hlas.

"A kde jsi byl ty? Aha?!" zeptal se CC a tvářil se přitom, jakoby objevil jednorožce.

"No mě to přišlo zajímavé, tak jsem se k ní přidal." zasmál se Andy.

"To jste jako několik hodin v kuse seděli a nic nedělali?" zeptal se nechápavě Jake.

"Noooo, už to tak bude." zatím jsem nepromluvila.

"No já ti nevím Anďouši, jseš nějak moc veselej." ušklíbl se Ashley.

"Takhle-už-mi-nikdy-neříkej." tentokrát měl Ash pohřeb.

"A ty nám nic neřekneš?" zeptal se mě táta. Zavrtěla jsem hlavou a co nejrychleji běžela do svého pokoje. Vzala jsem si léky na schizofrenii. Už jsem si je nebrala hodně dlouho, a to bylo špatné. Alespoň se mi vždycky ulehčí.

Seběhla jsem dolů, kde kluci seděli na gauči a něčemu se smáli. Samozřejmě Andy byl středem pozornosti. 'Je divnej' slyšela jsem tichý hlásek v mé hlavě. Ale nebyl to můj hlas, nebo duše, jak se často říká. Zřejmě prášky nezabrali nebo jsou prošlý. Byl to mě známý hlas Joeho, jednoho 'kamaráda'. Byl mi nejbližší, ale okolí nejnebezpečnější. Teď asi vypadám jak debil, když vám tady vyprávím o něčem, co neexistuje.

Ale kdo nezažije, nepochopí...