Never Give In (+BVB!)czech

5.

Písnička skončila a on mě políbil. Pod vlivem alkoholu jsem nevnímala, že ho vůbec neznám, takže jsem spolupracovala. Taky z něho byl cítit alkohol. Líbali jsme se dlouho, ale potřebovala jsem si odskočit.

"Já, musím si odskočit." řekla jsem a on přikývnul.

Došla jsem na záchody a podívala se na sebe. Přemýšlela jsem, jestli to, co jsem udělala, bylo správné. Opláchla jsem si obličej a pak se podívala zpátky do zrcadla. Stál za mnou. Otočila jsem se a podívala se mu do očí. Začal mě líbat a já spolupracovala. Pak mi zasunul ruku pod tričko, ale já kráva jsem si to nechala líbit. A tak jsme skončili v jedné z kabinek. Tričko jsem už měla dole, stejně jako kraťasy. On zůstal jen v boxerkách. Asi vám dojde, co bylo dál. Vnikl do mě. Dost to bolelo, ale nesmírně jsem si to užívala. Ale vždycky jsem si představovala, že svoje poprvé budu mít s klukem, kterého miluju, ne s někým, koho jsem potkala na párty.

Po všem jsme se oblékli a vyšli ze záchodků. Šli jsme až před budovu, kde si onen kluk zapálil cigaretu.

"Chceš?" nabídl mi a já s radostí souhlasila. Nikdy jsem nekouřila. Ta představa, že bych měla něco takového v puse se mi hnusila. Ale víte jak, když jste opilí, dokážete cokoliv. A nebylo to špatné. Docela se mi ulevilo. Porozhlédla jsem se okolo sebe, ale nikde jsem neviděla tátovo auto.

"A, jak se vlastně jmenuješ?" přerušil moje přemýšlení.

"Marilú." odpověděla jsem trochu nepříjemně, protože jsem si uvědomila, že táta odjel určitě s nějakou kurvou a mě nechal samotnou.

"Já jsem Andy." řekl trochu podrážděně. Asi jsem to řekla trochu jinak, než jsem chtěla.

"Já, radši už půjdu." řekl a odešel zase do budovy.

Seděla jsem tam na zídce a dívala se na hvězdy. Zítra budu mít asi pořádnou kocovinu. Kdyby se to máma dozvěděla, nejspíš by zešílela. Nad tou představou jsem se musela pousmát. Chybí mi. Chybí mi všichni. Chybí mi máma a ten její smysl pro humor. Chybí mi, jak se vždycky vyptává, když se mi někdo líbí. A Bianca. Vždycky si pouští nahlas hudbu, rock a tak. Sousedi se vždycky můžou zbláznit. Pamatuju si, jak jsme spolu v dětství dělali blbiny.

***flashback***

Tehdy mi bylo jedenáct a Biance osm. Chtěli jsme vystrašit mámu a tak jsme vzali láhev od kečupu a její obsah dali na naše postele. Tehdy jsme měli ještě společný pokoj. Udělali jsme hrozný nepořádek, tj. Poházeli jsme oblečení po celém pokoji spolu s hračkami, a vším možným. Taky jsme dali na mojí postel nůž a pro jistotu jsme ho umazali od kečupu. Společně jsme potom vylezli na strom a pozorovali, jak máma šílí. No, spíš šílela z toho, jaký tam je nepořádek než z toho, že jsme nebyli k nalezení. To jsme ještě ale nevěděli, že krev a kečup vypadají úplně jinak. Škoda, že se podívala z okna. Namáli jsme se spolu hodně. Akorát jsme to potom musely celý den uklízet. To jsme byly ještě malé. Když nám bylo víc, konkrétně mě 16 a Biance 12, už poslouchala ty svoje písničky. Toužila po tom, aby mohla na nějaký jejich koncert. A tak jsme spolu šli na koncert AA. Jako že by se mi to nějak líbilo to ne, ale nebylo to hrozný. Užívala jsem si každou chvilku s ní.

***end of flashback***

Vzpomínky jsou jako ptáci. Vrátí se kdykoliv, když to nečekáte. Pamatuji si velkou část svého dětství. Nejkrásnější vzpomínky jsou ty, při kterých zjistíte, že se usmíváte. A já se usmívala. A plakala. Ale byly to slzy štěstí. Nebo jak máma poprvé přivedla domů Carlose. Já se sestrou jsme byly zavřené v pokoji a nechtěly vylézt. Bylo to nádherné...

Po chvíli mi začala být zima. Zdálo se mi, že ze mě všechen alkohol vyprchal. Cítila jsem se totiž jinak. Smůla je, že si na všechno pamatuju. Teď lituji toho, že jsem s ním šla tancovat. Nemuselo se to stát. Lituji toho, že jsem s otcem šla vůbec do klubu. I když ten výhled předtím za to stál. Ale jak se dostanu domů? Je to dost daleko.

Rozhodla jsem se jít pěšky. Alespoň se projdu. Smůla je, že mi na konec cesty zavázal oči, takže neznám cestu. Mohla bych se svést autobusem, ale v jednu ráno? Těžko. Šla jsem, kam mě rozum zavedl. Mohla bych si někoho stopnout, ale nikdy nevíš, kdo ti otevře dveře. Najednou jsem začala zase brečet. Teď jsi asi myslíte, že jsem ubulínek. Ale nikdy nevíte, jakou měl minulost. Takže nesuďte.

***flashback***

Byl pátek a Bianca se zrovna vrátila domů. Viděla svého přítele, jak ji podvádí. Milovala ho. Pořád o něm mluvila, jak je úžasný a tak. Ale to nikdo nevěděl. Proto přišla domů s rozmazanou řasenkou, červenýma očima a celkově vypadala na to, že by to všechno nejraději ukončila. A taky se o to pokusila. V ten den jsme ji našli ve vaně. Všude byla krev. V ruce svírala žiletku a nebyly na ni vidět známky života. Vzaly jsme jí do nemocnice, naštěstí přežila. To bylo sakra štěstí, když měla 10% na přežití. Doteď za to děkuji Bohu. Ty dny, kdy byla v nemocnici, byly nejhorší ze všech. Jediný způsob, jak překonat tu bolest, bylo řezání se. Proto mám teď jizvy na ruce. Nejsou moc vidět, ale když se podíváte důkladněji, zjistíte, že je mám snad všude. Jiná jizva, jiný příběh...

***end of flashback***

"Chceš odvést?" uslyšela jsem hlas vedle sebe. Byl to Andy. A radostí jsem přikývla. Ukazovala jsem mu cestu. Když jsem mu ukázala onen dům, byl překvapený.

"Ty bydlíš tady?!" zeptal se s úžasem v hlase, a pořád z něho byl cítit alkohol.

"Jo?" odpověděl, no, spíš jsem se ho zeptala, protože jsem absolutně nechápala, proč se diví.

"No, jen že tady bydlí kamarád, a neříkal mi, že má dceru." odpověděl, ani se nodvážil rozloučit se, a odjel. Doma byl táta a nějakou holkou, jak jinak. Byli slyšet možná až moc nahlas, tak jsem si vzala sluchátka a i s nima jsem usnula.