Never Give In (+BVB!)czech

10.

"Jo, to je." zašeptala jsem, jako odpověď.

"Tati?" zeptala jsem se, "co mám uvařit?"

"Já nevím, neobjednáme pizzu?"

"Ty se opovažuješ podceňovat mě kulinářské schopnosti?!"

"No to ne, ale když jsi vařila minule, nedopadlo to zrovna dobře."

"Však mi byly tři roky, a navíc jsi byl línej zvednout prdel a tak jsem ti chtěla udělat radost. Navíc se skoro nic nestalo."

"No pokud tím 'nic' myslíš poloshořelou kuchyň, sem tam nějaké to vajíčko, všude mouka a spousta dalších katastrof, tak ok no." dořekl a kluci se začali smát. Měli samozřejmě ještě nějaké poznámky, ale já většinu ignorovala. Mojí odpovědí byl zdvižený prostředníček.

Objednala jsem pizzy a sedla si k nim na gauč. Zrovna se o něčem bavili, ale já neměla ani páru o čem.

"No a kam by jsme teda šli?" zeptal se Ash.

"Co třeba do nějakýho baru? Třeba In Small Dogs?" zasmál se CC a jeho pohled směřoval na Ashleyho.

"To existuje?" zatvářil se nechápavě Andy.

"Jo, a tam rozhodně nejdeme." odpověděl Ash a CC se začal smát.

"Počkej, to je ten klub, jak jsi.." nedořekl Jake.

"Nepřipomínej mi to! A jo, ten myslím.." všichni až na Ashe se začali smát. A taky kromě mě, já nevěděla o co go.

"Ok, a co do toho novýho kassina(nwm jak se to píše, moje angličtina selhala.)?" řekl táta, když se všichni dosmáli.

"Jo, to by mohlo bejt dobrý! Prej tam jsou někde blízko rozpadlý domy!" zaradoval se CC.

"Ok, takže zítra v 9 večer, to už budou podnapilí, nový kassino a pak rychle do těch domů!" řekl tajemně Andy.

"Ahhh, a co přesně myslíte?" řekla jsem a všichni se trochu lekli.

"No ty vole, jak jsi se tady vzala?!" vyvalil na mě CC oči.

"No já už tu sedím nějakou tu dobu. Takže, o co jde?"

"To se dozvíš zítra." řekl Andy a šibalsky se na mě usmál. Co zase vymysleli...

Bylo už pozdě a tak jsem se chtěla jít osprchovat. Potom jsem si omotala ručník okolo sebe. Podívala jsem se do zrcadla. Viděla jsem tam mě dobře známou tvář. Tu, kterou vidím každý den. Abych pravdu řekla, nenávidím ji. Nenávidím samu sebe. Nemám dokonalý život, ani zdaleka. Nechtěla jsem to udělat. Ale udělala jsem to. Vzala jsem si ze své make-up tašky tu věc. Tu kovovou věc, která mi pomáhala celé roky. Pomáhala mi od bolesti. Pak jsem se na ní stala závislá. Udělala jsem dva trochu hlubší řezy, z kterých hned začala téct krev. Ale ne moc, takže obvazy nebyly potřeba.
Oblékla jsem se a šla spát.

Druhý den ráno mě probudil řev. Můj řev. Zdál se mi sen. Teda, spíše noční můra.

***dream***

Stála jsem ve stejné ulici jako před lety. Akorát v tom věku, který mi je teď, tedy v devatenácti. Okolo mě byl docela hluk. Auta jezdila jako na závodní dráze. Nakonec se objevilo jedno. Jakobych ho někde viděla. Pak jsem se podívala na ridiče. Jasně, to je naše auto! Zkusila jsem na mámu zamávat, ale nezastavila. Jela dál a tak jsem běžela za ní. A pak se to stalo. Ze zatáčky se vyřítil nějakej blázen a naboural do mámy. V tu chvíli se mi zastavil svět. Prohlížela jsem si celou bouračku a zastavila jsem se u sloupu. Joe. To jsem si mohla myslet. Díval se na mě a smál se na celé kolo. Pak ke mně přistoupil a řekl:

"Vítej v kruhu"

***end of dream***

Ten hlas jakoby mi vrtal díru do hlavy. Dostával se víc a víc do mé mysli, že jsem začínala být skoro posedlá. Ale nechápala jsem to. Jak jako v kruhu? To nechápu...

"Lú?" slyšela jsem ode dveří. Podívala jsem se na dotyčného, ale neviděla jsem víc než tmu. Tma. Všude okolo mě. Myslím si, že začínám mít fóbii ze tmy, no ne? Měla bych si vzít prášky, ale problém je, že žádné nemám. Měla bych si pro ně zajít. Začala jsem brečet, protože jsem se hrozně bála. Dotyčný si lehl vedle mě a obejmul mě.

"Pšššš, byl to jen sen." to ale netuší, že sny, obzvlášť ty moje, se stávají realitou. Každopádně díky hlasu a jeho vuni jsem poznala, že se jedná o Andyho.

"K-kluci jsou v-vzhůru?" zeptala jsem se mezi vzlyky.

"Ty neprobudí nic, spí minimálně do jedenácti." trochu se zasmál.

"Tebe jsem ale vzbudila, jsem tady jenom na obtíž. Nechápu, proč mě sem matka poslala, jsem jenom děvka, která se ke všem vnucuje." sedla jsem si a zase začala potichu brečet. Vážně se mi poslední dobou zdá, že jsem jenom na obtíž. I když tu jsem asi jenom tři dny, co já vím. Max skočil ke mně na postel a začal se ke mně vtírat. Vzala jsem si ho k sobě a začala hladit.

"Tohle neříkej, moc dobře víš, že to není pravda. A neříkej o sobě, že jsi děvka, není to hezký. Jsme moc rádi, že tu jsi s náma, alespoň je tu větší sranda. Jsme rádi, že jsme tě poznali." řekl a já přestala plakat. Ale tu děvku mi nevyvrátí, ať chce, nebo ne.

"A ještě něco ti musím říct." řekl po chvíli Andy.

"Hmm?"

"Tu noc si pamatuju."