Pátrání

II.

  „Co tím myslíte, že zmizela?"

Muž se krajně nervózně ohlédl dozadu dovnitř domu, na jehož prahu stál. „Teď není moc vhodná chvíle o tom mluvit."

Torin se zamračila. „Vysvětlete mi to!"

Povzdechl si. „Nemůžeš alespoň počkat do rá-"

„Co se s ní stalo?!"

Jeho trpělivost konečně začínala přetékat. Zvýšil hlas: „Podívej, dnes jsem zjistil, že mi nejspíš zmizela dcera. Já i Daryina matka jsme vystresovaní a snažíme se přijít, proč k čertu odešla, a ty k tomu ničím nepomáháš!"

„A jak vám mám pomoct, když mi nic neřeknete?!"

Daryin otec si zamnul kořen nosu mezi prsty. „Nech to na nás, dobře? Třeba se do rána vrátí."

Torin na něj chtěla dál doléhat, ale když viděla jeho výraz, upustila od toho. Někdy byla až moc unáhlená. I na tak rozvážného člověka jako Daryina otce toho bylo někdy moc.

S tichým „fajn" se vytratila ztemnělou ulicí domů.

Ráno začalo jako obvykle. S tím rozdílem, že Torin zaspala, jelikož v noci nemohla usnout kvůli myšlenkám na Daryu.

Co nejrychleji vyrazila, aniž by měla čas nad tím dál uvažovat. Nepěkný pocit hluboko v mysli tam však zůstal.

Při její dopolední práci, jež spočívala ve výpomoci v obchodě, jí myšlenky létaly úplně jinam, než by měly. O poledni měla sotva čas dospat několik chvil ceněného spánku. A odpoledne na tom nebyla o nic lépe.

Kolem páté hodiny se odploužila z dílny, která jí sloužila jako útočiště několik odpoledních hodin. Daryin otec sice říkal ráno, ale teď byl skoro večer, a Torin se zatím nedostala ani o kousek blíž pravdě. Zamířila hledat další plakáty s portrétem údajně zmizelé dívky.

Nemusela pátrat dlouho; jeden visel připevněný na zdi ošoupaného, napůl zbořeného domu. Chvíli přemýšlela nad tím, proč by to dávali zrovna tam. Poté ji napadlo, že nejspíš proto, že lidé byli zvyklí na zažloutlou prázdnou plochu zdi a bílý papír tam jaksi vynikal. Ne, že by to bylo důležité. Co vlastně bylo?

Skvělý, teď mám ještě depresivní myšlenky, pomyslela si otráveně. Pohledem přejížděla na několika místech roztržený papír.

„Pohřešovaná dívka: Darya Nozomi, 17 let. Vzhled: dlouhé vlnité blonďaté vlasy, modré oči, středně vysoká postava." Torin se sama pro sebe uchechtla. Darya nesnášela, když někdo tvrdil, že měla blonďaté vlasy. Preferovala výraz „světle hnědé". Dál. „Při jakékoli známky spatření hlásit rodině Nozomi, adresa..." Bla, bla, bla.

Torin si zklamaně odrfkla. Samozřejmě, vůbec nic o ní netuší.

Přistoupila blíž, aby si přečetla menší nápis v dolní části papíru.

„Schůzka dobrovolných účastníků pátrací akce v osm hodin druhého října, třetího dne zmizení."

Ach, tak.

Dívka rozrazila dveře svého pokoje, na zádech batoh s vybavením na cestu. Zkontrolovala, jestli má všechno a nakoukla do kuchyně.

„Torin, doopravdy bys tu měla zůstat s námi. Všichni ti silní a schopní chlapci ji přece najdou," ozvala se její matka od linky, posmutnělý výraz na tváři.

Torin nevěděla, jestli označovat muže především středního věku jako chlapce bylo úplně vhodné, ale nekomentovala to. Místo toho přistoupila k druhé ženě a v konejšivém gestu jí položila ruku na rameno.

„Neboj, mami. Budu v pořádku." Na chvilku se odmlčela. „Musím ji najít."

Žena chápavě přikývla a vlepila jí pusu na čelo a krátké objetí. „Na šťastnou cestu."

Torin jí věnovala malý úsměv, než se otočila a zmizela za rohem. Vykročila ze dveří, aniž by se opovážila představovat si, co ji může čekat.