MoMenT Lásky

7

  Doma jsem hodila tašku do rohu pokoje a zamířila si to rovnou do postele. Nemohla jsem už usnout, ale nic se mi dělat nechtělo, tak sem vzala notebook a projížděla facebook... Zarazila mě jedna, vlastně dvě věci. První, MenTův stříhač mi odeslal žádost o přátelství, což sem ignorovala, jelikož tu byla vec co mě zaujala mnohem víc...

Byla tam zpráva o nějaké havárce, ale to auto vypadalo jako mamčino.... To je mamčino auto!!! Vyděšeně jsem volala do nemocnice, která byla nejblíž ,,místu činu". Tam mi řekli, že je mamka ve velmi vážném stavu, což mi moc nepomohlo. Ale jak se k ní dostanu, otec s námi nebydlí, vlastně ho ani neznám a kdo jiný by mě tam odvezl. Další nápad.... zkusím zavolat Angee, snad mi nějak poradí, musí, vždyť je to chodící google...

Za mamkou mě nechtěli pustit, prej tam nikdo nemůže. Jakože cože? Oni mě nemůžou pustit za mojí matkou? Trochu, no hodně pošahaný. Angee, která stála vedle mě, se mě pokoušela uklidnit, protože dobře vědela co se stane za chvíli. Ano, dostala jsem záchvat vzteku a paniky dohromady, vždyť oni mě musí pustit za mamkou, to nemají ani trochu pochopení? Angee, která tu byla se mnou, mě chytla okolo ramen a odvedla pryč. Pomalu jsem nedokázala ani chodit, podlamovala se mi kolena. 

Angee mě posadila na pohovku u nich v obýváku.

,,Dnes spíš u nás," řekla a šla do kuchyně uvařit čaj. Pořád nemohu uvěřit, že má máma je v nemocnici a já tam za ní nemohla. 

U Angee v pokoji jsme si sedly na postel a nastalo hrozné ticho.

Pohled Honzy:

Konečně doma! Vysypal jsem špinavé prádlo do koupelny a šel do pokoje. Na posteli ležela Sára, která mě přivítala mňouknutím. Lehl jsem si vedle ní a usnul. Když jsem se probudil, bylo 9 večer. To byl vážně super nápad jít spát v půlce dne. Co teď budu dělat? Zvedl jsem se a šel se osprchovat. Byl jsem vyspaný a měl jsem hroznou chuť jít natočit video. Nasedl jsem tedy do auta a jel do studia. V 11 už jsem měl natočené video, takže jsem si lehl na gauč a zapnul facebook. Sice jsem to nechtěl dělat, ale musel jsem. Najel jsem na profil Nicoll a díval se na její fotky. Chci na ni zapomenout, už ji nikdy neuvidím, proč bych se kvůli ní měl trápit? Vždyť ona mě nechce, ale co když se pletu? Tenhle pocit tak nesnáším! Mít v hlavě otázky, na které si stejně nikdy neodpovím. Vypnul jsem fb a vypadl ze studia. Nasedl jsem do auta a jel se projet.

Domů jsem dojel o půl čtvrté, už docela dost unavený. Lehl jsem si do postele a usnul.

Pohled Nicoll:

Už půl hodiny sedíme nehnutě na posteli, když mi zazvonil mobil. 

,,Ano?" řekla jsem dost nakřáplým hlasem.

,,Je nám to moc líto, ale vaše matka zranění podlehla," řekl konejšivý hlas nějaké paní.

,,Což," hlas se mi zlomil a mluvit jsem dál nedokázala. Mobil si vzala Angee a šla telefonovat na chodbu. Po 10 minutách se vrátila a šla mě obejmout.

,,Nic? Vím, že to teď bude pro tebe težké, ale musíme zajet pro věci do nemocnice," Angee se snažila nerozbrečet se, jelikož to by mi nepomohlo, ale stejně se jí hlas lámal. Vím, že tam pro ty věci musím. Bez odpovědi jsem se zvedla, a tak nějak v transu jsem šla po schodech dolů, do předsíně. 

,,Slečna Nicoll Moon?" řekla nějaká paní a podle hlasu to byla ta co se mnou telefonovala. Pomalu jsem k ní došla a ona mi dala malou krabici mamčiných věcí. Pořád tomu nemohu uvěřit. Proč se tohle musí dít zrovna mně? Slzy mi pořád stékaly po tváři, ale já už jsem je nevnímala. Nic okolo sebe jsem nevnímala. Jediné co si pamatuju je něčí výkřik a pak tma.

Otevřela jsem oči a viděla jsem spící Angee naproti mě. Rozhlédla jsem se a ležela jsem v nemocnici, ale proč? Angee se vzbudila a přišla ke mně.

,,Proč jsem tu?" zeptala jsem se jí.

,,No, víš, ty si zkolabovala," řekla.

,, Angee, neuvěříš co se mi zdálo, bylo to tak hnusný. Zdálo se mi, že moje mamka měla autonehodu a..." Angee sklopila hlavu a já pochopila, že to sen nebyl.

,,Co se mnou teď bude?! Vždyť víš, že jsem svého otce nikdy nepoznala a on se mě za těch celých sedmnáct let nepokusil ani jedinkrát kontaktovat. Je možné, že o mně ani neví," málem jsem se jí tam zhroutila, jak to na mě všechno dopadlo.

,,A nevíš třeba jak se jmenuje?" zeptala se Angee nadějně.

,,Totálně vůbec nic," odpověděla jsem jí sklesle.

,,A co rodný list?! Tam to přece musí být napsané," vyjekla Ang nadšeně, když jí to došlo a obě jsme se začaly skoro až široce usmívat, protože obě víme, že když si Angee o něčem myslí, že je to pravda, je to pravda.

Po asi hodině přemlouvání doktorů, že jsem v pohodě, jsme spolu s Angee opustily nemocnici, nasedly do Anginého bouráku a vydaly jsme se ke mně domů.

V autě jsem se pokusila odreagovat tím, že jsem si vzala mobil a zabrousila jsem na facebook. Tam mi ještě stále zářila žádost o přátelství od Tomáše.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli mu to mám přijmout, až jsem nakonec stiskla přijmout. Přece jen, žijeme jen jednou. 

,,Takže, kde máš ten náš papír záchrany?" zeptala se vesele Angee ve snaze mě aspoň trochu potěšit.

,,Nemám nejmenší tušení," odpověděla jsem a vydala se do svého pokoje, přičemž jsem se dokonale vyhnula mámině ložnici, ,,máma ho někam schovala."

,,Bože, takže budeme hledat, dokud nenajdeme?" zeptala se Ang a zvedla jedno obočí v dokonalém gestu vzdávání se.

,,Nějak tak."

,,Musíme uvažovat logicky. Pokud něchtěla, abys to našla, nejspíš to schovala na nějaké místo, o němž věděla, že se mu budeš obloukem vyhýbat," začala Ang uvažovat nahlas. Zamyslela jsem se, kde by to asi mohlo být.

V tu chvíli nám to oběma docvaklo a naráz jsme řekly: ,,Sklep."

Spolu jsme sešly schody do sklepa a zahleděly se na to harampádí, které tam mamka v průběhu let nanosila.

,,Kdybych byla tvoje mamka, schovala bych to co nejvýš, kdyby ti náhodou přeskočilo a jen tak by ses sem vydala na procházku," zauvažovala Angee a oběma nám pohled sklouzl na vysokou skříň, na jejímž vršku ležela jakási podivná krabice.

,,Dělej Ang, ber tu krabici a zdrháme!" vykřikla jsem, počkala, až tu krabici opravdu vezme a ze sklepa jsem vyběhla tak rychle, že bych předběhla i Bolta. Za sebou jsem slyšela hlasitý smích, ale neplánovala jsem zastavit, dokud nedoběhnu až do svého pokoje.

Samozřejmě bych to nebyla já, kdybych nezastavila dřív a to tím, že jsem uklouzla po mém triku, které se jen tak válelo na chodbě a když jsem se pokusila znova získat stabilitu, napálila jsem to hlavou do zdi.

,,AU! Sakra, kdo tu nechal ten hadr?!" začala jsem řvát, pak jsem si ale všimla, že podemnou leží mé oblíbené tričko s Batmanem, ,,Chci říct sakra, kdu tu zahodil mé oblíbené triko?! Ty zrádče! Tohle ti neodpusím! Máš jediné štěstí, že tě mám ráda! Jinak letíš rovnou do koše!"

,,Na koho tu proboha řveš?" zeptala se Ang, která teprve teď přišla k mému místu zkázy.

,,Slyšelas tu ránu, jako by se někdo pokoušel zbourat nám barák? To bylo skromné setkání stěny a mé hlavy," zavrčela jsem a ještě víc jsem se zamračila, když propukla v hlasitý smích.

Když se uklidnila, došly jsme spolu do mého pokoje, sedly si na postel a krabici položily mezi nás.

,,Tak jdeme na to," řekla Ang a otevřela víko krabice.

Takže ahooj lidičky, co tohle čtou... Chci podotknout, že mi s tímhle příběhem mocinky moc pomáhala OpuštěnáHolka... moc jí za to děkuju a chci říct, že je to zase po dlouhé době část celá bez gramatických chyb.... takže ahoj u další části <3