Šepot vlčích máků ✓

Kapitola jedenáctá

Dny plynuly jako voda a déšť neustupoval. Nekonečné provázky letního deště se snášely z nebe a hlasitě bušily do oken. Ven jsem se dostala jenom v případě, když jsem potřebovala nakoupit, nebo zajet pro mléko. Hospodě jsem se vyhýbala obloukem, nechtěla jsem potkat Camerona, nebo hůř, Sashu.

Nelliel se celé dny rozvalovala na jejím oblíbeném křesílku, přes které jsem přehodila deku, která vždy pokrývala původní křeslo v mém starém bytě.

Volný čas jsem si krátila prací na domě. Strhávala jsem staré, oprýskané tapety a vyměnila je za nové, některé místnosti jsem zase jenom vymalovala. Za celou tu dobu jsem se ani jedinou myšlenkou nevrátila k Tobiasovi, nebo Samuelovi.

Tobias o sobě nedával dlouhou dobu vědět. Neotvíral okna, nemlátil s dveřmi a nejspíš se vůbec neobjevoval v mé blízkosti, protože po chladu nebylo ani stopy. Bylo to zvláštní a nebyla jsem si jistá, jestli je to dobře. Možná mi chtěl dopřát chvíli klidu a prostor.

Zrovna jsem seděla na verandě zabalená v dece, popíjela horkou čokoládu a byla zabraná do vlastních myšlenek, když na příjezdové cestě zastavilo Cameronovo auto. Na chvíli se mi zastavilo srdce a ztěžka jsem polkla. Od toho incidentu uběhl týden a díky mojí snaze jsem se mu úspěšně vyhýbala.

Pomalu vystoupil z auta, a i z té dálky jsem viděla, jak do mě zapichuje svůj zelený pohled. V ústech měl jako obvykle zapálenou cigaretu a já tiše přemýšlela nad tím, jak je možné, že ji déšť ještě neuhasil.

Dlouhé minuty tam stál na dešti, vydechoval šedé obláčky a věnoval mi intenzivní pohledy, které jsem mu oplácela. Když se konečně rozhodl pohnout, tiše jsem zaskučela. Nechtěla jsem s ním mluvit.

„Proč se mi vyhýbáš?" řekl tiše, celý promočený, hned, když vstoupil jednou nohou na verandu, přičemž ho stříška chránila před deštěm a stanul mi tváří v tvář.

Nedokázala jsem najít vhodná slova. Sama jsem si nebyla jistá, jestli se před ním schovávám kvůli pocitům, které ve mně vyvolává, nebo proto, že mi posledně jeho chování ublížilo. Jenom jsem tiše pokrčila rameny a odtrhla od něj pohled.

„Hazel, provedl jsem něco?" položil otázku naléhavým hlasem. „Mrzí mě, co ti Sasha řekla, takovou ji vůbec neznám."

„Opravdu jsi o mně takhle před ní mluvil? Jako o městské puťce?" zeptala jsem se nakonec, stále neschopna opětovat mu pohled, takže jsem zírala kamsi do lesa.

„Samozřejmě, že nemluvil!" kroutil hlavou. „Hazel, ty jsi všechno možné, jen ne městská puťka. Proč bych měl něco takového říkat, zvlášť o tobě," bezmocně rozhodil rukama do vzduchu. „Moc dobře víš, že mi nejsi lhostejná," vypadlo z něj a já šokovaně vykulila oči, které okamžitě vyhledali jeho tvář.

Ze zlatavých vlasů mu odkapávaly kapičky dešťové vody a v očích se mu zračila jakási jiskra, ze které mi běhal mráz po zádech a srdce bušilo rychleji.

S hlasitým povzdechem odhodil cigaretu do deště a klekl si vedle mě tak, že jsem na něj shlížela.

„Omlouvám se, opravdu. Mrzí mě, že jsem se tě nezastal a nezadržel ji. Byl jsem stejně překvapený jako ty."

„To je dobrý," pokrčila jsem rameny. „Jen... v tu chvíli se mě to dotklo. Navíc to vypadalo, že jsi mi lhal."

„V čem?"

„Že jsi sám," řekla jsem tiše a cítila, jak pomalu červenám. V duchu jsem nad sebou protočila oči.

„Nelhal, nic se Sashou nemám. Neříkej, že žárlíš!" pousmál se a já sebou trhla.